Koločavská úzkokolejka

Od roku 2009 je v rámci skanzenu Staré selo v provozu Koločavská úzkokolejka, neboli ukrajinsky Колочавська вузькоколійка.
Od roku 2009 je v rámci skanzenu Staré selo v provozu Koločavská úzkokolejka, neboli ukrajinsky Колочавська вузькоколійка.

Chloubou drážky o rozchodu standardních sovětských 750 mm je německá parní lokomotiva babelsberské lokomotivky t. č. Karla Marxe z roku 1951.
Chloubou drážky o rozchodu standardních sovětských 750 mm je německá parní lokomotiva babelsberské lokomotivky t. č. Karla Marxe z roku 1951.
Drážka o délce asi čtvrt kilometru začíná mimo areál skanzenu v kopřivách na levém břehu říčky Sucharu.
Drážka o délce asi čtvrt kilometru začíná mimo areál skanzenu v kopřivách na levém břehu říčky Sucharu.
Dvojicí pozvolných oblouků elegantně prochází skrze parkoviště a vniká do oploceného areálu. Dál lze koleje sledovat až po zaplacení vstupného.
Dvojicí pozvolných oblouků elegantně prochází skrze parkoviště a vniká do oploceného areálu. Dál lze koleje sledovat až po zaplacení vstupného.

Koločavská úzkokolejka je muzejní trať o rozchodu 750 mm postavená ve skanzenu Staré selo nedaleko centra ukrajinské obce Koločavy. Ačkoliv v oblasti Zakarpatské Ukrajiny kdysi vedly úzkokolejky téměř každým údolím, zrovna údolí řeky Těrebly, ve kterém Koločava stojí, bylo díky možností plavení dřeva železnicí nedotčeno až do roku 2009. V tomto roce vyrostla ze zbytků jiných zakarpatských drah muzejní Koločavská úzkokolejka.

Historie

Historie koločavské úzkokolejky se odvíjí od roku 2008, kdy se podařilo příznivcům dráhy ze vznikajícího muzea Staré selo zachránit několik vozů ze zaniklé úzkokolejky Těresva – Usť-Čorná (kde byl po zničující povodni roku 1998 zastaven provoz a drážka byla zrušena v roce 2003). Poničené vagóny ležely stržené sesuvem v řece a jen díky šťastné náhodě neskončily v rukách sběračů kovů ale v koločavském muzeu Staré selo (tj. stará ves, ukrajinsky Старе село).

To postupně vzniká od roku 2007 z iniciativy kyjevského politika a koločavského rodáka Stanislava Arževitina jako skanzen života na Zakarpatí včetně lidové (rusínské, židovské maďarské) dřevěné architektury, nábytku, oblečení, nářadí a strojů, mezi kterými samozřejmě úzkokolejné železnice nesmí chybět (historicky jich na Zakarpatí existovalo několik desítek a do 2. světové války byly mimo „velkou“ dráhu prakticky jediným systémem veřejné dopravy).

Počet železničních exponátů i kolejová síť pomalu rostou (v roce 2018 je délka drážky na levém břehu řeky Sucharu cca 250 m) a železnice dokonce vychází poblíž hlavní brány skanzenu do obce, kde eje v plánu ji podél řeky protáhnout až na cca 1 km délky. Do budoucna lze očekávat shromažďování dalších exponátů železničního charakteru, neboť se jedná o prakticky jediné muzeum (vyjma provozu historických vozidel na Boržavské drážce) úzkokolejek na Zakarpatí.

Popis

Drážka o rozchodu 750 mm se nachází poblíž centra rozlehlé obce Koločavy na levém (jižním) břehu řeky Suchar. Většina trati prochází skanzenem Staré selo, přístupným po zaplacení vstupného, nejdelší kolej však vychází obloukem před bránu a končí na parkovišti před vstupem do skanzenu. Ačkoliv je dráha složena z několika kolejí, v roce 2018 se na ní nenacházela jediná funkční výhybka a exponáty byly mezi oddělenými kolejem přesunovány po zemi.

Na úzkorozchodce se nachází vozidla z několika zakarpatských tratí sovětské, mašdarské a československé provenience (díky kompatibilitě bosenského rozchodu 760 mm, používaného v dobách Československa, se sovětským rozchodem 750 mm jsou všechny exponáty na stejné koleji). Zřejmě nejzajímavějším strojem je parní lokomotiva z lokomotivky Karla Marxe (dříve Orenstein & Koppel) v německém Babelsberg z roku 1951, převezená sem původně z Chmilniku na Boržavské úzkorozchodce, kde chátrala od roku 1973; motorová drezína z osobní Volhy GAZ-21 nebo sanitní drezína СМД-1.

Na úzkokolejce je možné se v otevírací době muzea příležitostně projet podomácku vyrobenou motorovou drezínou.

Jediným provozním hnacím vozidlem byla v roce 2018 podomácku vyrobená drezína se spalovacím motorem.
Jediným provozním hnacím vozidlem byla v roce 2018 podomácku vyrobená drezína se spalovacím motorem.
Koleje prochází podél plotu skanzenu za stěnami roubených lidových chalup.
Koleje prochází podél plotu skanzenu za stěnami roubených lidových chalup.

Zdroje

  1. Vystrčil, R: Duše Karpat - Koločava. Dostupné z https://www.dusekarpat.cz/ukrajina/kolocava/.
  2. Колочава: Музей шостий - «Колочавська вузькоколійка». Dostupné z http://kolochava.com/ua/selo-10-muzeiv/kolochavska-vyzkokolejka.html.
  3. Вікіпедія, вільна енциклопедія: Колочавська вузькоколійка. Dostupné z https://uk.wikipedia.org/wiki/%D0%9A%D0%BE%D0%BB%D0%BE%D1%87%D0%B0%D0%B2%D1%81%D1%8C%D0%BA%D0%B0_%D0%B2%D1%83%D0%B7%D1%8C%D0%BA%D0%BE%D0%BA%D0%BE%D0%BB%D1%96%D0%B9%D0%BA%D0%B0.
 
Článek ze dne 10. 8. 2018 byl naposledy upraven dne 13. 8. 2018 a zobrazen celkem 12741×, naposledy dne 23. 4. 2024 v 9:00.
 
 

Komentáře:

Jméno autora:
Email (nebude zveřejněn):
Komentář:
Sem napiš slovo Adamov:




Stránka:
 
Citace: Kalina, J., Horáková, D., Kuchař, J., Správným směrem [online]. Jiří Kalina, 2014 [cit. 2024-04-23]
Dostupné z: http://spravnym.smerem.cz/Tema/Kolo%c4%8davsk%c3%a1%20%c3%bazkokolejka&typzarizeni=m.
 
Desktopová verze | Mobilní verze