Lesní železnice nad Přemyslovem u Koutů nad Desnou

Lesní železnice nad Přemyslovem byla jedna ze čtyř lesních drážek na Lichtenštejnských panstvích v Hrubém Jeseníku. Přemyslovská drážka se skládala ze systému čtyř svážnic a etážových tratí o rozchodu 700 mm na úbočí Černé stráně u Koutů nad Desnou. Úzkokolejka byla v provozu od roku 1901 do roku 1943.

Historie

Poté, co byla za pomoci lesní drážky systému Dolberg během let 1899–1901 odtěženo dříví z lesní kalamity nad Annínem, byla tato železnička rozebrána a železniční svršek i vozidla byly přemístěny o necelé 3 km jižněji nad osadu Přemyslov na jižním úbočí Černé stráně.

Mezitím, již roku 1898 se v prostoru nad Přemyslovem budovaly základní prvky pozdější důmysln stavby čtyř svížnic propojených etážovými drážkami. Před instalací kolejí z Annínské drážky se průsek a etáže této soustavy používaly v zimě k odtahu dřeva na saních. Do roku 1905 byly patrně dokončeny I. a II. svážnice (číslováno odspodu) a v následujících létech pokračovalo dobudování III. a IV. svážnice. V. svážnice vedoucí až k vrcholovým partiím Černé stráně nebyla nikdy dokončena.

Drážka získala povolení k provozu 2. září 1901 a postupnému těžení dřeva na svazích Černé stráně sloužila více než 40 let. Jedna z etáží IV. svážnice byla na svém severním konci dokonce propojena s nejvyšší etáží Annínské drážky. Vezmeme-li v úvahu, že na opačném, jihovýchodním konci byla jedna z etáží (u hranice vízmberského panství) jen pár set metrů vzdálena od odbočující větve Františkovské drážky stejného rozchodu (na panství Branná) a dále tato drážka měla být dle plánu Lichtenštejnů propojena v sedle Volská louka s Branenskou úzkokolejkou, chybělo skutečně jen několik kilometrů kolejí k propojení všech čtyř jesenických lesních úzkokolejek o rozchodu 700 mm do unikátního systému lesní železnice.

K propojení nicméně nikdy nedošlo a po úplné demontáži Annínské drážky sloužil systém čtyř svážnic nad Přemyslovem dalších 42 let do svého zániku na konci 2. světové války. Po válce již nebyl systém obnoven vzhledem k rozvoji automobilové dopravy i odsunu původního německého obyvatelstva včetně personálu dráhy.

Větší část kovového vybavení dráhy byla do 60. let 20. století zlikvidována, nicméně kolejový spodek, základy a vrátky svážnic, jakož i část kolejí a vozíků zůstala v terénu zachována a lze je obdivovat i v roce 2020, tedy takřka 120 let po jejich vybudování.

Mapa se načítá.

Popis

I. svážnice začínala nad nejvyšším bodem takzvané Knížecí cesty, spojující osady Přemyslov a Anín a nad ni postupně navázaly II., III. a IV. svážnice, ze kterých vybíhaly do stran etážové koleje. Celková délka svážnic činila 1033 m a svážnice končily ve výšce 960 m n. m. při překonaném převýšení 298 m. Jedna z etáží byla propojena s nejvyšší etáží Annínské drážky. Většina kolejového spodku je vyzděna na sucho z neopracovaných kmenů z místa stavby. Plánovaná délka všech postranních etáží měla dosáhnout až 15 km, skutečně postaveno bylo ale pouze 12,5 km.

Vozíky měly stavbu typickou pro lesní dráhy, dřevěné rámy s ruční vřetenovou brzdou a otočným oplenem, do kterého se vkládaly klády nebo naštípané dříví, ložiska náprav byla celolitinová kluzná bez vypružení. Na koncích náprav se nacházela kola s okolky na obou stranách, což vyžadovalo použití tzv. vlečných výhybek (tj. výhybek bez hrotu, kde se přesouvají obě kolejnice pohyblivého dílu současně). Krátké etážové jednokolejky měly sklon do 20 ‰, délku maximálně okolo 1 km a jezdilo se na nich pouze s jednotlivými vozy.

Bez pohonu se obešly rovněž čtyři svážnice se sklonem od 300 ‰ do 700 ‰ a délkou od 200 m do 240 m. Zatížený vůz sestávající ze dvou ložených oplenů vytahoval na laně přes vrátek se dvěma kladkami prázdný vozík a lano bylo na kladkách vrátku ručně bržděno, aby nepřekročilo bezpečnou rychlost. Svážnice začínala nahoře i dole výhybkou, která navedla vozík na příslušnou stranu tříkolejnicové koleje. Prostřední kolejnici tak sdílel vozík jedoucí dolů s vozíkem jedoucím nahoru - pro jejich vyhnutí uprostřed svážnice byla zbudována 30 m dlouhá výhybna. Protože vozíky byly vybaveny kovovými koly s nákolky na obou stranách, které vedly vůz podle směru vnějších kolejnic, byla v prostoru výhybny vnitřní kolejnice nahrazena pouze plechovými žlaby, ve kterých jela vnitřní kola vozíků po okolcích. Tříkolejnicová kolej se skládala z trojmetrových dílů, které umožňovaly variabilní délku svážnic. Zatímco při jízdě na etážích oplenové podvozky spojovaly pouze naložené klády, při spouštění a vytahování oplenů byly podvozky spojeny pomocným řetězem s patentní vysmekovací pojistkou rozpojitelnou i v zatíženém stavu. Provoz svážnice vydával hluk slyšitelný údajně až několik kilometrů daleko.

Veškeré mechanické části trati a kolejový svršek byly součástí úzkokolejného systému Dolberg, vyráběného Pražskou akciovou strojírnou (dříve Ruston a spol.) pro použití v průmyslu, lesní i zemědělské dopravě.

Větší část kovového vybavení dráhy byla do 60. let 20. století zlikvidována, nicméně kolejový spodek, základy a vrátky svážnic, jakož i část kolejí a vozíků zůstala v terénu zachována a lze je obdivovat i v roce 2020, tedy takřka 120 let po jejich vybudování. Na horním konci I. svážnice lze v roce 2020 nalézt kamenný základ vrátku, na horním konci II. svážnice pak vysokou opěrnou zeď a různé drobné pozůstatky vybavení vozíků drážky. Na vrcholu III. svážnice opět opěrnou zeď a napojení na IV. svážnici. Po 3. etáži lze dojít až na skalnatý hřeben s výhledem do údolí Hučivé Desné, leží na ní pražce s hřeby a šrouby z patentních přenosných kolejových rámů. Na vrcholu IV. svážnice pak v roce 2020 stojí lovecká chatá, postavená na původním základu brzdového vrátku, od které se lze vydat k vrcholu III. svážnice (a tedy 3. etáže) Annínské drážky. Opodál se nachází brzdový vrátek ze IV. svážnice, který byl po zrušení úzkokolejky dodatečně využit pro visutou lanovku na svoz dřeva.

Zdroje

  1. Gába, Z.: Úzkorozchodné dráhy a drážky na Šumperském okrese. Vlastivědné muzeum v Šumperku, Šumperk, 2009. ISBN 978-80-85083-55-2.
  2. Melík, Z.: Lesní železnice v Koutech nad Desnou. Železničář 3/1988, 39–41.
  3. Novotný, G.: Poznámky k lesnickému školství a zkouškám způsobilosti v českých zemích v letech 1750–1945 in Documenta Pragensia XI. Archiv hl. m. Prahy, Praha, 1993.
  4. Hudec, Z. k.; Sekera, P.; Bureš, P.; Přibyl, J.; Ziffer, D.; Hádek, T.; Tyller, R.; Korbel, P.; Záruba, T.; Tetiva, J.; Pokorný, P.; Bureš, M.; Mara, R.; Mrkos, J. Atlas drah České republiky 2006-2007. Malkus: 2006; Vol. 2.
 
Článek ze dne 12. 10. 2020 byl naposledy upraven dne 25. 10. 2020 a zobrazen celkem 172×, naposledy dne 27. 11. 2020 v 10:55.
 
 

Komentáře:

Jméno autora:
Email (nebude zveřejněn):
Komentář:
Sem napiš slovo Adamov:




Stránka:
 
Citace: Kalina, J., Sloupová, K., Vérteši, M., Správným směrem [online]. Jiří Kalina, 2014 [cit. 2020-11-27]
Dostupné z: http://spravnym.smerem.cz/Tema/Lesn%C3%AD%20%C5%BEeleznice%20nad%20P%C5%99emyslovem%20u%20Kout%C5%AF%20nad%20Desnou&typzarizeni=m.
 
Desktopová verze | Mobilní verze