Stáčírna minerálky Ida

Stáčírna minerálky Ida v Náchodě - Bělovsi.

Za chladného rána, ještě před východem slunce, se lze opatrně protáhnout branou do zpustlého areálu stáčírny Ida. Administrativní budova je od roku 2001 prázdná. V jídelně se dneska nevaří, dokonce si někdo odnesl i radiátory zpod oken.

Stáčírna a úpravna minerální vody Ida se nachází v severovýchodní části města Náchoda, ve čtvrti zvané Běloves poblíž Kladské ulice. Stáčírna a přilehlé provozy jsou od roku 2001, kdy zprivatizovaná společnost zkrachovala, mimo provoz.

Historie

Pramen minerální vody s obsahem volného oxidu uhličitého (kyselky) byl v Bělovsi severně od Náchoda znám nejpozději v roce 1392. Historicky šlo o minerální vodu s nejvyšším obsahem CO₂ na českém území a k pití se používala od konce 14. století. V roce 1818 byly v Bělovsi u minerálního pramene otevřeny malé lázně, které se v průběhu 19. století vypracovaly na známý léčebný ústav. Současně začala distribuce minerální vody k pití nejprve pouze v nejbližším okolí, později i do vzdálenějších končin.

V období 1. republiky se výroba a distribuce Běloveské kyselky dočkala mohutného rozmachu. Nejprve pod názvem Ida, od roku 1931 také jako konkurenční Hedva a další minerálky z pramenů Boženka, Ivan a František dobyly horské boudy v Krkonoších, později i vzdálenější oblasti Čech včetně Prahy a nakonec se Běloveská kyselka vyvážela až na Moravu.

V roce 1950 byly lázně i prameny znárodněny a výroba minerálky pod jediným názvem Ida se centralizovala do stáčírny na pravém břehu Metuje, kam byla od vrtů v areálu lázní přiváděna potrubím pod řekou. Poptávka po minerálce však stále rostla a kapacita stáčírny v průběhu 70. let 20. století přestala dostačovat.

Koncem 70. let proto bylo rozhodnuto o výstavbě nové moderní stáčírny v prostoru za železniční tratí při Kladské ulici. Náklady na výstavbu činily přes 45 milionů Kčs a zkušební provoz byl zahájen v roce 1981. Kapacita stáčírny 160000 lahví denně znamenala výrobu až 35 milionů lahví ročně a Ida se tak stala jednou z nejznámějších a také nejoblíbenějších minerálních vod v Československu. Přirozeně vysoký obsah zdraví škodlivého arzénu byl ve stáčírně snižován společně s odželezněním vody, která se tak dostávala na úroveň kvality vhodnou i pro kojence.

V roce 1991 získal v procesu privatizace státního majetku stáčírnu Antonín Moravec, který ji obratem zastavil a získané prostředky investoval do založení Kreditní a průmyslové banky. Moravec se záhy dostal do sporu s restituenty lázní na protějším břehu řeky, ve kterých byly umístěny zdrojové vrty. Proto byly v roce 1994 vyraženy dva nové vrty blíže ke stáčírně a produkce minerálky pokračovala s odběrem vody z těchto nových zdrojů.

Antonín Moravec mezitím zpronevěřil peníze své Kreditní a průmyslové banky a ještě předtím, než byl odsouzen k pěti rokům odnětí svobody za podvody, poškozování věřitele a porušování povinností při správě cizího majetku, dovedl ke krachu také společnost Ida, která provozovala stáčírnu. Továrna tak posloužila pro umoření části dluhu věřitelů, kteří doslova rozebrali a prodali strojní vybavení, bez něhož nebyl další provoz myslitelný.

O práci přišlo přibližně 100 lidí a slavná značka minerálky Ida, vyvážené z Bělovsi téměř 100 let, zanikla. Podobný osud potkal také areál lázní, který v restituci získali potomci původních majitelů, lázně zlikvidovali a budovy dovedli k téměř úplné devastaci. Památkou na slavnou historii Běloveské kyselky tak připomínají jen opuštěné haly stáčírny, torza lázní a donedávna také malý veřejně přístupný prameník, ve kterém si díky péči města mohli kolemjdoucí do roku zdarma nabrat minerálku na pití. V roce 2017 je ovšem prmaeník mimo provoz a minerálku nelze momentálně nabrat ani z trubek, ze kterých minule přepadová voda z vrtu Ivan volně vytékala do řeky.

Popis

Areál stáčírny se nachází v prostoru mezi železniční tratí Náchod–Meziměstí a Kladskou ulicí. V areálu jsou mimo vrátnice dvě stavby - nevelká dvojposchoďová administrativní budova u vjezdu při jeho jihozápadním okraji a severovýchodním směrem umístěná jednoposchoďová výrobní a skladovací hala úctyhodných rozměrů cca 50 m × 110 m. Hala je tvořena šesticí podobných segmentů s plochou střechou nesenou železobetonovými nosníky a prosklenými střešními okny.

V roce 2015 byly obě budovy prázdné a omezeně přístupné. Areál byl hlídán dobrovolníky proti nevítaným návštěvám a vandalům.

Zatímco za oknem se nad Náchodem probouzí nový den, nad stáčírnou minerálky Ida se smráká.

Spojovacím koridorem ve výšce prvního patra je administrativní budova propojená s výrobní halou, kde se minerálka upravovala a stáčela do lahví.

Zkušební provoz zde byl zahájen v roce 1981. Po deseti letech byla továrna zprivatizována a po dalším desetiletí vytunelována.

Přestože je skoro půl sedmé, hodiny ukazují o 127 minut víc. Čas se tu definitivně zastavil v 8:36.

Rozbřesk pozorujeme skrz skleněné stěny tovární haly.

Před 35 roky byla nová stáčírna pýchou socialistického průmyslu. Při výrobě 35 milionů lahví Idy ročně se uvažovalo dokonce o zavedení železniční vlečky. Dnes jde jen o vzpomínky, hořké jak doušek arzenité vody.

To není jaderný reaktor v černobylské elektrárně, ale zařízení na odstranění železa a arzénu z minerální vody Ida v náchodské stáčírně.

Na sklonku své slávy se Ida distribuovala také v plastových PET lahvích.

Největší klasiku ale představovaly zelené vratné skleněné lahve o objemu 0,7 l, uzavřené kovovým korunkovým uzávěrem s korkovou či plastovou vložkou.

Společnost AQUA IDA s.r.o. v 90. letech 20. století provozovala stáčírnu vlastněnou společností IDA, s.r.o. Distribuci minerálky pak obstarávala společnost AQUA IDA CZV s.r.o. Citronová příchuť patřila k tradičním.

Příchutí a variant Bělovské kyselky se ale ke konci vyrábělo hned několik. Odbyt zajišťovaly podle pamětníků také soutěže krásy s lepými děvami.

Skrývají se tu i jiná překvapení - třeba ve hromadě bílých kuliček z neznámé izolační nebo filtrační hmoty se lze potápět jako ve vodě.

Stáčírna se sice nachází ve velkém nebezpečí, ovšem tlačítko jsme nikde nenalezli.

Poté, co se společnost dostala do konkurzu, většinu strojního vybavení si rozebrali věřitelé. po nich nastoupili zloději a ještě později nemilosrdný zub času.

Přivézt novou mašinu je v běloveské stáčírně více než zapotřebí - na tom se snad shodnou hospodář i s údržbářem.

To, že není areál stáčírny v dezolátním stavu, je třeba přičíst k dobru také doborovolníku Davidu Troutnarovi, který se o budovy několik let dobrovolně stará v naději, že jednou poslouží svému původnímu (nebo jinému) účelu.

Z této haly vyjížděly v průměru tři lahve kvalitní minerálky pro každého obyvatele Česka ročně.

Stroj pro lahvování byl vyroben na opačné straně východních Čech. Zbyl tu z něj jenom návod.

Čas oponou trhnul…

Voda na podlaze stáčírny je dnes naprosto neminerální.

Že by hromada realgaru a orpimentu vzniklých separací arzénu z minerální vody? Možná, že by se tu našly i drahocenné krytsaly…

Zdroje

1. Samek, A.: Stáčírna Idy. Dostupné z http://www.beloves.wz.cz/zridla.htm.
2. Hellová, R.: Bělovské lázně mu přirostly k srdci. Dostupné z http://nachodsky.denik.cz/zpravy_region/beloveske-lazne-mu-prirostly-k-srdci-20120817.html.
3. Suchá, V. L.:První tunel banky potrestán: Moravec dostal 5 let. Dostupné z https://zpravy.aktualne.cz/domaci/prvni-tunel-banky-potrestan-moravec-dostal-5-let/r~i:article:609173/?redirected=1494211146

Komentáře: