 | | Stavební tým, který 7. dubna 2007 dokončil stavbu totemu - Čáp, Ondera, Bobr, Choroš, Vojta, Winoga, Zandt a Svišť 2. |
|
 | | Při třetí výpravě na Zakarpatí nalezli foglarovci konečně v kopích nad Ozerjankou místo, kde v roce 1938 stál tábor Pražské Dvojky. |
|
 | | Čáp se sekerou čeká, až mu vrchní měřák s pomocníkem narýsují místo pro začátek opracování jedlového kmene. |
|
 | | Stavba totemu trvala prakticky tři dny. Začala pokácením jedle rostoucí nad tábořištěm a skončila odhalením hotového pomníku. Při tom všem nesměl chybět ukrajinský chleba, klobása a Žyvčyk. |
|
Dřevěný totem ve stylu Hochů od Bobří řeky vystavěli jako památník - připomínku tábořiště oddílu Pražská dvojka z roku 1938 nad vesnicí Синевир dobrovolníci ze Sdružení přátel Jaroslava Foglara. Totem vztyčený v roce 2007 připomíná tábor vedený spisovatelem Jaroslavm Foglarem - Jestřábem.
Historie
Tábořiště nad Siněvírem vybral Jaroslav Foglar jako zajímavou alternativu k již dobře známé Sluneční zátoce, ve které předtím jeho skautský oddíl strávil již deset let táborů a která se vší svojí sázavskou romantikou nemohla obstát ve srovnání s neznámým a lákavým krajem, známým tehdy v Praze téměř výhradně z knížek Ivana Olbrachta.
Sám Jaroslav Foglar ve své biografii Život v poklusu píše: „chlapci v oddíle byli už omrzeni více jak desetiletým tábořením v Čechách, ve Sluneční zátoce a dožadovali se změny. A rovněž i já jsem zatoužil vyzkoušet své organizační umění a jet na tábor někam dále. Též mlhavé a přitom lákavé informace našeho čtrnáctiletého člena oddílu Ály, který byl na Podkarpatské Rusi s otcem na krátké služební cestě, byly velmi slibné. Tak například, že tam je velká chudoba, obyvatelstvo je na tom tak zle, že většina lidí tam ještě nikdy v životě neviděla dvacetikorunu, kůň, že tam je za 100 korun, země že je skoro liduprázdná, divoká, prohánějí se tam rysové a medvědi! Kdo by odolal? Kdo z mladých lidí by to vše nechtěl vidět a zkusit? Já to zkusit chtěl a já jsem neodolal!“
A tak opravdu dorazil Foglar se svým oddílem (asi 30 chlapců vě věku kolem 15 let) v posledním roce, kdy Porkarpatská Rus ještě cele náležela Československu, na východ do údolí řeky Těrebly: „Vyjeli jsme z Prahy v soboru 25. června po 21. hodině, druhý den po celonoční jízdě dorazil ve 12.30 rychlík do Chustu…přesedli jsme na dva státní autobusy, které s námi sdíleli i místní domorodci, zatímco zavazadla, bedny se zásobami, torny atd. byly naloženy do soukromého stěhovacího auta a pak jsme po mizerných cestách jeli k Sinovíru, kam jsme přijeli až večer. Jízda vlakem byla opravdu skvělá…“.
Poněkud zhýčkaní pražští skauti se v následujících dnech prudce střetli s drsnou podkrarpatskou realitou, s židovskými obyvateli, chudobou, divokou zvěří a horským podnebím. Nakonec však obstáli, naučili se na Zakarpatí žít a strávili zde více než měsíc netypického táborového ruchu, na který měli po celý zbytek svého života vzpomínat. Na místo se později vrátil už jen jediný z nich.
Stal se jím Jiří Vodenka, zvaný Jíra, kterého o 68 let později vyhledal v Praze Jiří Kalina, rozhodnutý najít tábořiště Dvojky a spolu s přáteli na něm vztyčit dřevěný památník - totem. Jíra tehdy mladé foglarovce ochotně přijal ve svém bytě a během několika hodin vyprávění o táboření, skautském životě, přírodě i železných drahách dokázal zpaměti popsat a na mapu zakreslit po téměř sedmi desítkách let přesné místo tábora. Nestál na místě, kde jeje skupina foglarovců už na jaře roku 2006 hledala, nýbrž na špatně přístupném místě o několik desítek metrů výše v prudkém svahu.
Po dvou předcházejících průzkumných výpravách se pak opravdu 4. dubna 2007 vypravila skupina osmi členů Sdružení přátel Jaroslava Foglara na Zakarpatí s úmyslem vztyčit na tábořišti totem. Iniciátor akce a její účastník Jiří Kalina alias Čáp vzpomíná: „za těch 70 let od dob Jestřábova tábora se mnoho nezměnilo. Z Brna jsme vyrazili opět večerním vlakem a po celonoční jízdě, zpestřené nyní přechodem dvojích hranic, jsme také my dorazili do Chustu. Nářadí na stavbu totemu jsme si vezli s sebou, sekery, několik dlát a kladiv, nože a třináct kalíšků s barvami, které Vojta nechal dopředu namíchat podle barev 13 bobříků. To vše jsme měli zabalené v batozích na zádech a doufali jsme, že nevzbudíme podezření ukrajinských celníků - prohlídka by znamenala zdržení a případné zabavení našeho nářadí by ohrozilo samotnou stavbu. Přece jsme ale ve vlaku zjistili, že v klubovně zůstaly dvě pily - a bez pily přece totem nepostavíme! Sehnali jsme proto v Chustu na nádraží dvě krásné nové pily, za které padla část našich úspor určených na cestu.
Naše další cesta probíhala stejně jako skautů před 69 roky! Autobusem jsme se po nedobrých cestách k večeru dopravili až nad Siněvír a pokračovali jsme až k seníku pod Prislopem, kde jsme strávili první noc. V pátek ráno jsme konečně stanuli na tábořišti. Tehdejší junáci by jej nejspíš nepoznali. Kdysi otevřená loučka tonula v hlubokém lese obehnaném mohutnými smrky. Za 70 let se může takové místo náramně změnit.
Naneštěstí jsme brzo zjistili, že obě zakoupené pily jsou dokonale k neužitku. Nekvalitní ukrajinské nářadí se kroutilo, ohýbalo a pružilo, nebyli jsme s ním schopní řezat pod žádným úhlem, v jednom ani ve dvou. Jedli vybranou na stavbu totemu jsme tak museli pokácet pouze sekerami a veškerou práci zvládnout jen s jedinou malou pilkou na švýcarském noži, který měla naštěstí s sebou Choroš. V sobotu večer byl totem hotový - vyřezaný a nabarvený a na jeho vrcholu seděl Bobr. Toho vyrobil z kvalitního dubového dřeva na posvátném klubovním místě nad boudou Jauvajz a upravil ho tak, aby na místě vydržel přinejmenším dalších 70 let! Já ho pak vezl v batohui a doufal jsem, že mně ho na hranicích někdo nezabaví. Za bobra jsme ještě připevnili bledé kolo měsíce vyřezané z prken z trosek u hájovny hajného Motyčky - bouda, ze které prkno pocházelo byla nejspíš ta, ve které kdysi vařil sám Jaroslav Foglar.
V neděli ráno jsme totem slavnostně odhalili, připevnili na něj cedulky v ukrajinštině a češtině a zahájili návrat. Rozdělení na dvojice, pokoušeli jsme se stopovat do Chustu, ale cesta se nám moc nedařila - někteří z nás ji šli téměř celou pěšky - stejně jako kdysi sekáči z Foglarova oddílu…
V následujících letech se stal totem cílem mnoha výprav českých zájemců o Foglarův život, byla k němu vydána speciální turistická známka, v roce 2014 byl nově natřen a k jeho úpatí byla uložena keška ze hry geocaching. K totemu se v roce 2010 podíval v rámci výjezdní akce pražské pobočky Sdružení přátel Jaroslava Foglara i sám poslední žijící účastník tábora 88letý Jiří Vodenka - Jíra.
Popis
Totem je stylizován do podoby totemu Hochů od Bobří řeky ze stejnojmenné knížky Jaroslava Foglara - ve formě na sebe nskládaných třinácti vyřezávaných dřevěných knoflíků různých barev, které symbolizují třináct tělených a duševních zkoušek - bobříků, jež hoší v knize zdolávají. Na vrcholu totemu sedí tmavě hnědý Bobr, jako totemové zvíře symbolizující silnou vůli. Za bobrem pak vychází bledý měsíc spojený z představou posvátné písně úplňku ze stejné knihy.
Totem stojí v horní části louky ve stráni nad řekou Ozerjankou, asi 6 km severovýchodním směrem od Siněvíru. Místo je vzdáleno přibližně 2 km proti proudu od protržené přehrady, kterou se na podzim roku 1938, tedy krátce po skončení Foglarova tábora, pokusili do vzduchu vyhodit náloží polští teroristé usilující o připojení Podkarpatské Rusi k Polsku. Od kdysi modré hájovny hajného Motyčky na levém břehu říčky vede nahoru k tábořišti vyšlapaná pěšina, překračující dřevěný plot - hranici pastviny. Původně byla od hlavní cesty údolím řeky vyznačena neoficiální modrá značka, kterou v roce 2014 stavitelé přeznačili jako žlutou odbočku k zajímavosti - značka výrazně usnadní hledání správné cesty, končící u totemu na skryté a krásně nedotčené louce. Návšětvníci se zde můžou snadno přenést proti proudu času do dob, kdy zde vznikaly stránky jedné z nejzajímavějších táborových kronik všech dob.
 | | Třináct barevných knoflíků symbolizuje třináct bobříků z knihy Hoši od Bobří řeky. Nejníže je žlutý bobřík mrštnosti, nejvýše pak náročný bílý bobřík ušlechtilosti. |
|
 | | Stavitelé totemu zleva Zandt (v klobouku), Winoga (v čepici), Bobr (v kulichu), Čáp (v kožené bundě), Choroš (s plackou), Vojta (s čelenkou), Ondera (s plackou) a Svišť 2 zamlada. |
|
 | | Text v češtině „Na tomto místě tábořil v roce 1938 se svým skautským oddílem známý český spisovatel Jaroslav Foglar“ je správně. |
|
 | | Text v ukrajinštině „На тому місці в 1938 році стояв табір скаутского підрозділу який очолював відомий чеський письменник книг для молоді Ярослав Фоґлар“ obsahuje několik drobných chyb. |
|
 | | Zbrusu nové placky s českým a ukrajinským textem na místě, kde před 69 roky stál skauský tábor Pražské Dvojky. |
|
 | | Rekonstrukci totemu provedli v roce 2014 Čáp a Drobek, kteří si barvy a nářadí tentokrát přivezli po vyhodské úzkokolejce a přinesli přes viškivský průsmyk. |
|
 | | Další inspekční cesta proběhla téměř přesně deset let po vztyčení totemu. Na Velikonoce 2017 k totemu od Boržavské úzkokolejky přes hory doputovali Uni, Jonáš a Čáp. |
|
 | | Společná velikonoční fotka Jonáše, Čápa a Uniho, propagujících CVVZ 2017, poté, co na místě zřídili kešku. |
|
|
