Bytový dům Úvoz 14

Pavlačový dům na adrese Úvoz 14 je zřejmě nejstarším domem v celé ulici a jedním z nejzachovalejších zástupců bydlení v 19. století na Starém Brně.

Dnes působí pavlačový dům vedle svých mladších a honosnějších sousedů poněkud stísněně. Dům je oproti uliční čáře asi o dva metry ustoupen a naznačuje, že původní dispozice ulice Úvoz byla lehce odlišná od té dnešní.

Historie

Dům byl postaven zřejmě mezi roky 1858 a 1868 na do té doby nezastavěné parcele při nově vznikající ulici Úvoz. Ta původně spojovala dnešní Mendlovo náměstí zejména s cihelnami umístěnými severně podél skutečného úvozu na odvrácené straně hradu Špilberka a rovněž podél nové Údolní ulice na místě historické cesty.

Od svého vzniku se dům na Úvoze 14 měnil spíš nepatrně. K severnímu křídlu časem přibyla na skálu nalepená východní přístavba, která uzavřela těsný a hluboký dvorek ze třetí strany (čtvrtou stranu tvoří ohromná zeď). Posléze byla rovněž k domu přibudována přízemní (ovšem při pohledu z ulice odpovídající úrovni 3. podlaží!) přístavba na druhém, horním dvorku. Následujících 150 let se dům výrazněji neměnil, docházelo jen k nutným opravám a rekonstrukcím (nové krovy, konstrukce pavlačí, výměny některých oken apod.), díky čemuž se v novém tisíciletí stal jedinečným dokladem architektury a bydlení v polovině 19. století.

Zatím poslední majitelé byli z domu vystěhováni v roce 2019 a od té doby dům pomalu a osaměle chřadne.

Popis

Dům na Úoze 14 je zajímavý především svojí netradiční dispozicí, díky které se na půdorysnou plochu jen těsně přesahující 100 m² vešlo neobvyklé množství různých zákoutí a místností. Do ulice obrácený průčelní trakt o výšce tří podlaží skýtal prostor pro čtyři byty přístupné z pavlačí a jednu přízemní provozovnu (kdysi snad rovněž byt). Další, v průběhu 19. století pravděpodobně skutečně obývaný, miniaturní byt se nacházel ve dvorním traktu. Ten je sice nižší o jedno podlaží, za to přechází z přízemí přímo do krátkého podzemního sklepení vytesaného do skály za domem.

Neméně tajuplným je pak třetí malý dvorek či zahrádka, umístěný o další podleží výš na východní straně pozemku za přístavkem, do kterého lze odsud vstoupit v úrovni krovů. Skrze krovy je rovněž přístaveka propojen s uličním traktem. Poslední malá kůlna na skladování materiálu se nachází na východní straně mezi druhým a třetím dvorkem. S trojicí dvorků tak lze v nadsázce tvrdit, že měl každý obyvatel domu pro sebe kousek uzavřeného prostoru, kde navíc mohl vypěstovat trošku zeleniny pro vlastní spotřebu.

Byty byly přístupné z pavlačí, jež lemují hlavní dvorek ze severní, západní a částečně i z jižní strany. Každý byt se skládal se ze dvou místností - do dvora obrácené kuchyně a jednoho pokoje se dvojicí oken obrácených do ulice. Ve 20. století si někteří nájemníci předělili kuchyň příčkou a získali tak malý prostor pro koupelnu a záchod - díky tomu společné záchody na pavlačích pozbyly na významu a staly se dalším skladovacím prostorem. Prostory v přízemí sloužily jako firemní provozovna, naposledy v domě sídlilo na začátku 21. století zámečnictví.

Charakteristickým znakem fasády domů z první půle 19. století jsou špaletová okna na vnější straně srovnaná s fasádou. V Brně jde dnes již víceméně o vzácnost.

Při pohledu z prostoru bývalé cihelny je dům skrytý za větvemi jírovců docela nenápadný.

Započněme prohlídku podzemím, ve sklepě vytesaném částečně do skály.

Nepříliš prostorný sklep po svém vyklizení skýtá tísnicý pohled na dvorek utopený ve hmotě domu.

Nejpůsobivějším místem v domě je bezesporu první/dolní dvorek.

Dolů paprsky slunce nedopadají snad ani v nejparnějších dnech. Mech se tak klidně může rozrůstat po zdivu i podlaze bez obav ze sežehnutí prudkým světlem.

Klenuté vstupy do sklepů jsou tak nízké, že obyvatelé museli uříznout třetinu dveří, aby je mohli vsadit do otvoru ve zdi.

V šedivých a deštivých dnech nabízí dvůr takřka dokonalý obraz zmaru starých budov. Nedobrý osud všech generací místních obyvatel jako by palčivě křičel ze zpuchřelé omítky a z vyvrácených veřejí.

Dokážeme si tu představit, že dům byl malým světem uzavřeným do sebe sama. Stinným, neradostným a přesto jaksi temně působivým. Jak jen umí být místa, kde na povrch vyhřezává Druhé Brno.

Kupodivu ani odfláknutá rekonstrukce pavlačí pobitých deskami ze dřevoštípky neubrala domu na jeho pitoreskní romantičnosti.

Osamělec si na temném prvním dvorku nemůže nepřipadat jako vězeň an dně propasti, jež je mu chladným a vlhkým žalářem.

Hlavní průchod či s jistou dávkou velkorystosti průjezd se vchodem do zrušené zámečnické dílny.

Kamenné schodiště stoupá vzhůru jako popínavá rostlina, která se ze skalní prolákliny dychtivě plazí za světlem.

Nikdo už se nedopočítá těch miliónů kroků, jež zde našlapaly nohy nuzných obyvatel dělnického domu.

Při pohledu shora se hlubina temného dvorku zdá býti bezednou.

Dodatečně postavený byt ve dvorním traktu nám neodbytně vyvolává představu staré babky pokroucené revmatickou bolestí, která v jediné místnosti, jež je jí kuchyní, koupelnou i ložnicí, nad kahancem sváří své čarodějné lektvary. Říkejme jí třeba Stará Jeremiáška.

Nuže pokročme do vyšších sfér. Blíže ke slunci, jež bylo místním denně tolik vzdálené.

Mohutná zeď o síle takřka jednoho metru uzavírá nad střechou dvorního traktu dům z jediné strany, odkud by do dvora mohlo kdy zasvítit slunce.

Po svém opuštění se dům stal místem, které si bere příroda v podobě šlahounů popínavých rostlin. Postupně to tu zaroste celé jako zámek usnulé princezny.

Také v prvním poschodí se nachází malé zahloubení do skály za domem.

Zatíši se třemi židlemi.

Z nejvyšší pavlače je přece jenom vidět na okolí domu. Zejména na Sladovou ulici, která se po úbočí Špilberku plazí po staletí.

Kdo ví, zda byla v nice na schodišti svatá soška nebo jen lampa. po desetiletí už zůstává prázdný.

Nosná konstrukce pavlačí důvěru nevzbuzuje. Ostatně ani okapy plné hlíny ne.

Pohled do hloubi dvora, který inspiroval sestry Florianovy při přípravě ilustrace pro třetí ročník Stínadelského šestnáctera.

Autor článku s pěti slečnami ve dveřích jednoho z opuštěných bytů.

Račte vstoupit do kuchyně podobné spíše neprostorné předsíni.

Navzdory oprýskané fasádě mají pokoje s parketovými podlahami své příjemné kouzlo. Zejména, když se do oken opře odpolední slunce znad nedaleké klášterní zahrady.

Kdysi tu stával historický šicí stroj proslulé značky Singer.

Než se to tu město rozhodlo nechat ladem, muselo být na Úvoze 14 moc hezky.

Daly se tu například hrát karty ve skříni s vlčími máky.

Snad nějaký milovník industriálna pověsil na stěnu elektroměr československé provenience a značky Křižík.

O úroveň výše, dokonce nad krovy dvorního traktu, překvapí druhý dvorek se zahrádkou a rozložitou hrušní.

Takhle to tu vypadá na jaře.

Na podzim se ze stromu sype záplava zlatého listí jakov pohádkové zahradě.

Kůlny na východní straně druhého dvorku snad byly kdysi chlívky pro domácí zvířata.

Těžko se hledají v širším centru Brna zapomenuté zahrady s takovým kouzlem jaké má ta na Úvoze 14!

Uprostřed města v sousedství jedné z nejrušnějších ulic a přece je tu klid a nostalgické jemno.

Třetí, nejváše položený dvorek či zahrádka jen dokresluje bizarní dispozici domku přilepeného ke skále.

Přístavek sloužil jako skladiště a spižírna. Nelze však vyloučit, že v minulosti se i v něm bydlelo jako v bytě.

Odvážní průzkumníci zde ochutnalikompoty starší než jsou sami. Ty z 20. století už nemají moc rozpoznatelnou chuť.

Zásob je tu skutečně mnoho, ale zřejmě už jen čekají na svůj soudný den.

Některý z obyvate domu měl zřejmě výtvarně-umělecké sklony. Škála malovaných motivů i pomalovaných materiálů je vskutku široká.

Nesmějí chybět prsaté dívky.

Ale ani zádumčivé krajinky à la Alois Kalvoda.

Narozdíl od prvního dvora, ve druhém zalévá slunko zlatem všechno včetně lidí.

Schody do třetího dvorku ukytého mezi staletými zdmi. Chybí tu jen strom ginga.

Jedno z nádherných a zapomenutých brněnských zátiší.

Tady se čas zastavil.

Láska není žádná věda. To ví Kofola už 50 let.

Ani před nedávnem zrekonstruované krovy neurazí romantickou duši pátračů.

Pohovka na půdě jako děaná pro trucování zašívání nebo malého šlofíčka uprostřed střešních šumů velkoměsta.

Místy zřícený strop připomíná spíš skládku než bytový dům; nejde ale o nic, co by nešlo opravit.

Loučíme se grafickými hrátkami s fasádkou domu, který nikdy nebude veliký, ale navždy zůstane krásný.

Komentáře: