Dolní vodojem Adamovských strojíren

Nejnižší z trojice vodojemů nad Adamovskými strojírnami má téměř chrámovou atmosféru.

Dolní vodojem Adastu je jedním z postupně budovaných rezervoáru technologické vody na skalnatém úbočí svahu nad Adamovskými strojírnami.

Historie

Průmyslový vodojem byl v extrémně náročném prostředí skalnatého ostrohu nad areálem Adamovských strojíren vystavěn společně s dalšími stavbami pravděpodobně počátkem 60. let 20. století, v době, kdy prodělával díky rozšíření zbrojní výroby (která ve strojírnách našla místo již v 19. století) adamovský strojírenský komplex závratný růst. Vodojem byl vybudován na nepřístupném místě na úbočí skalnatého ostrohu nad Adamovem, na dohled od strojírny, kterou zásoboval vodou a dosažitelný byl prakticky pouze po krkolomném schodišti ukrytém v lese. Ten nebyl z důvodu utajení narušen a koruny stromů tak bezpečně kryjí vodojem dodnes. V těsném sousedství vodojemu postupně vyrostly další stavby spojené s provozem strojírny, především sklad pohonných hmot, hlásky , kryt a později výše umístěný prostřední a posléze nejvyšší z trojice technologických vodojemů. Zřejmě i vzhledem k utajení výroby a struktury závodu je informací o výstavbě a provozu vodojemů nedostatek.

Ukončení provozu vodojemu spadá na přelom 20. a 21. století, z trojice vodojemů byl zřejmě ukončen jeho provoz po prostředním a před horním (který je v roce 2018 stále v provozu, ale těžce poškozen).

Popis

Vodojem o průměru cca 5 m a výšce cca 4,5 m má tvar částečně ve svahu zapuštěného válce z železobetonu s centrálním pilířem uprostřed nádrže. K nádrži je přistavěn hranolový rizalit ukrývající šoupátkovou komoru a žebřík, kterým je možné vstoupit do nádrže. Vodojem je přístupný pouze po abnormálně strmém schodišti vedoucím po skalnatém úbočí vzhůru přímo od výrobních hal bývalého Adastu.

Kaskáda utajených průmyslových staveb nad Adamovem začíná podivnou rampou téměř secesních tvarů. V podzimní melancholické žluti vypadá jako dolní stanice lanovky vedoucí kamsi nahoru na římsy dávno zašlých časů.

Protože lanovka jak v Čiatuře tady nejezdí, nezbývá, než vyšlapat schody k dávno opuštěným a poněkud záhadným stavbám na úbočí svahu pěšky.

Ačkoliv v samotném městě už téměř všechna podobně zbarvená zábradlí zmizela, v lese se ještě červenožlutá kombinace, za socializmu pro Adamov tolik typická, statečně drží.

Otevřená plechová dvířka dávají jasně najevo, že tohle místo pátrače vítá s takříkajíc rozvalenou náručí.

Věžovitý rizalit ukrývá šachtu s šoupátkovou komorou i krkolomný vstup do válcovité nádrže. Obrovská hmotnost téměř 100 t vody se udržela na strmém svahu snad jen zázrakem.

Pohled odlů zpátky na strojírnu je hoden výhledu nepálských šerpů. Stavba v tak strmém prostředí musela být sama o sobě zajímavá - dělníci jistě využili k dopravě materiálu také nedalekou pozemní úzkokolejnou lanovku.

Poslední pohled na dolní vodojem před sestupem do podzemí. Tentokrát shora.

Výhled z šoupátkové komory připomíná obraz ze vstupu do Samuelovy sluje.

Jednoduchá konstrukce armatur uvnitř a žebřík, po kterém musí vyšplhat nahoru každý, kdo se chce dostat dolů.

Zelená barva, mírně netypická pro vodárenské stavby, jako by měla odrazovat případné žíznivce od pití technologické vody.

Zbývá zkontrolovat, zda jsou všechny pětiramenné ventily dobře uzavřeny, aby se průzkumná výprava nezměnila v podzemní plavbu, a vzhůru do nádrže.

Poslední pohled na denní světlo zpod stropu šoupátkové komory. Dál už čekají jen nehostinné a truchlivé vodní kraje.

První pohled do válcové nádrže vodojemu přes nálevku, kterou odtékala voda z hladiny. Vpravo rezivějící napouštěcí trubka, vlevo žebřík pro sestup do hlubin.

Dno nádrže s charakteristickým středovým pilířem. Ozvěna se lomí od kruhové stěny a dodává sebetiššímu zvuku zvláštní hlubinnou barvu.

Sací koš dolní, vypouštěcí roury je vypitý jak brus (řečeno s Bédou z Kouře).

Širokoúhlý objektiv umožňuje zabrat z podlahy celý kruhový strop nádrže. Samozřejmě za cenu mírného zkreslení světa okolo…

Vodojem byl dostavěn zřejmě v 60. letech 20. století. Ve škole na protější straně údolí se tou dobou děti učily v Písničce pro maminku verš: „ty jsi naše sluníčko, láskou zahříváš…“. Tohle železobetonové sluníčko však hřálo jen pod zemí.

Komorní krása zteřelého zániku.

Sbohem vodní chráme, loučíme se jednou provždy.

Komentáře: