Podzemí pod Moravskou typografií

Přestože některé stropní reflektory ještě svítí, je vstup do prvního sálu podzemního labyrintu pod Moravskou typografií poněkud strašidelný. Strašidelné sloupoví hlavního sálu s rotačkami. Odtud je vstup do všech dalších prostor.

Pod slepencem industriálních budov bývalého novinářského komplexu Moravské typografie v Brně, kterému je věnován jeden ze starších článků se nachází spletité podzemí. Přinášíme reportáž z opuštěných tiskařských kasemat a navazujících místností jako druhý díl seriálu o úžasném areálu na severní straně Moravského náměstí (poslední třetí díl o krytu připravujeme).

Historie

Sklepní labyrint je součástí souboru funkcionalistických budov, jehož historie je podrobně popsána v tomto článku. Na místě nízkých pavlačových domů byla tehdy moderní tiskárna z betonu a skla vybudována v roce 1921 a již od počátků byly sklepy budovy konstruovány jako prostor pro hlučné a rozměrné rotačky sloužící pro denní tisk novin. Protože se areál skládá ze dvou traktů propojených zastřešeným nádvořím, byly sklepy vybudovány pod celým komplexem a dosahují tak úctyhodných rozměrů a rovněž značné spletitosti - v místnostech a chodbách lze bloudit částečně po tmě desítky minut, sklepy jsou navíc s budovami propojené množstvím výtahů a schodišť. Pomyslnou třešínkou na dortu je kryt civilní ochrany pro zaměstnance redakcí a tiskárny, který byl vybudován po 2. světové válce pode dvorem za druhým traktem budov (Mášova 3) a je se sklepením propojen jedním ze svých východů.

Popis

Po vybudování moderního areálu Moravské typografie na počátku 90. let 20. století při ulici Heršpické byly veškeré nadále použitelné tiskařské stroje ze sklepů přemístěny do nových prostor a podzemní kasematy zůstaly z větší části bez využití. Část strojů (některé ještě z období 20. let 20. století, kdy se do nově postavené budovy tiskárna nastěhovala) nicméně v podzemí zůstaly až do počátku roku 2015, kdy byly v rámci připravované přestavby areálu na bytový dům definitivně demontovány. Sklepní labyrint se na několik let vyprázdnil. Doplněn občasnými průzkumnými výkopy pro připravovanou přestavbu na podzemní garáže, přípomínajícími hroby, se stal horrorovým prostředím v absolutním tichu a tmě.

Zveme vás na malou exkurzi do sálů, kterými kdysi duněly a vibrovaly těžké ocelové stroje, jež chrlily denní tisk pro celou jižní Moravu.

Je tu naprosté ticho, chráněné před vnějším světem tlustými betonovými stěnami a vrstvou zeminy. Představa rachotících strojů je jaksi nepatřičná.

A přesto tu kdysi ohromnou rychlostí svištěly mezi ocelovými válci pásy papíru, až se sloupy otřásaly a v místnosti nebylo slyšet vlastního slova, ba ani křiku.

Podzemí je členité horizontálně i vertikálně. Kabeláž mizí v šachtě kdesi v budově o výši devíti poschodí.

Vypínače jako by vypadly z nějaké logické etapy ve hře Machinárium.

Máme štěstí. I dnes tu na nás čeká odvážná školačka, aby nás zasvětila do podzemních tajů tohoto úžasného místa.

Když se stroje rozjely, nebylo slyšet nic. O tom, který deník se právě tiskne, informoval světelný panel, hluk mohl navíc překřičet amplion nádražního typu.

Rudé právo, Mladá fronta s přílohou Víkend, Práce P87, Československý sport, Rt (nikoliv Russia Today nýbrž Rovnost) s přílohou Čtení na konec týdne a Zemědělské noviny. Později přibyl také Den a pravděpodobně i další periodika.

Rozvodné skříně, které už nic nerozvádí, stojí nad kabelovody, které už nic nevedou.

Opouštíme hlavní sál a vydáváme se severním směrem. Kromě protijaderného krytu se tu ukrývají ještě další zajímavá místa.

Kdybychom nevěděli, že jsme v tiskárně, snadno bychom se nechali přesvědčit, že jde o operační sál utajené podzemní nemocnice v samotném centru Brna.

Podivná zdviž je jednou z cest, kudy by se snad dalo z podzemí uniknout, kdyby nás tu někdo zamčel. Kdo ví, kam ústí na povrchu?

Vracíme se na jižní stranu labyrintu. Z hlavního sálu se sem sestupuje po několika schodech. Tiskařská čerň pokryla skoro všechno.

Prázdné místnosti neznámého určení.

A chodby vedoucí do všech světa stran.

S budovou nad námi nás spojuje několik výtahů. Povětšinou již spíše nefunkčních.

Tady je! Jako přízrak se před námi objevuje srdce podzemního labyrintu - ohromný osmiválcový dieselový motorgenerátor Škoda, který měl zajistit, že ráno vyjdou noviny, za všech okolností.

Svojí velikostí připomíná parní stroje ze starých továren. Do obýváku běžného bytu by se nejspíš nevešel.

Složitému systému vstřikování paliva do válců příliš nerozumíme.

Vidět (a slyšet) tenhle stroj při 1200 otáčkách za minutu bychom dnes snad ani nechtěli.

Stačí nám pohled na ztichlou a strnulou masu oceli, která tu nejspíš čeká na svůj blížící se konec.

Bude ho Škoda.

Na osvětlených fotkách vypadá stroj majestátně. Při průzkumu s baterkami však může dokonce budit hrůzu.

Nikdo už se nedozví, kdy přesně všechny ručičky naposledy poslušně zaparkovaly na nule. Jen ten účiník nějak zlobí. Že by nějaký zdánlivý proud v mrtvém obvodě?

Smysl některých zařízení nám zůstane utajen jednou provždy.

A další a další chodby, průchody a přepážky vedoucí kamsi směrem pod náměstí.

Že by výtah do druhého podzemního podlaží? Nebo řečnická tribuna? Schůdky pro nastupování do letadla?

Některé chodby jsou úzké skoro na cokoliv.

Lze si tu i na chvíli odpočinout a v klidu se zapřemýšlet. Nebo i na déle.

Jedno ze záhadných schodišť, které končí ve zdi.

V nejzazším sklepě pak nacházíme cosi, co vůbec, ale vůbec nepřipomíná čerstvě vykopaný hrob.

Komentáře: