Severní podchod pod maloměřickým nádražím

Z lávky nad Maloměřickým nádražím je dobře vidět jak podchod a potrubí, které jim prochází, tak i vstup do krytu z období 2. světové války. Praménky vody stékající z potrubí vytváří na zeleném plášti secesní obrazce. Nakonec stejně skončí v podchodu. Takto vypadalo v roce 2015 schodiště, po kterém o půl století dříve mířily davy výletníků na Hády. Panorama pohledu pod nádražím Brno-Maloměřice. Pod rourami parovodu je dobře vidět původní dlažbu. Místy je prostor v podchodu dosti stísněný. Pokud ale nejste maminka s kočárkem, na druhou stranu se nakonec dostanete. Po celé délce podchodu přiléhá k hlavní síni ze severní strany ještě technická chodba.

Na počátku 60. let 20. století byl pod nově vystavěným seřaďovacím nádražím Brno-Maloměřice vyhlouben 120 m dlouhý podchod, který pro pěší zpřístupnil severní cíp zástavby pod kopcem Hády a na něj vedoucí cestu. Z podchodu odbočovalo rovněž schodiště k samotné výpravní budově, díky kterému měli zaměstnanci stanice zajištěn bezpečný přístup do a ze zaměstnání.

Na východním konci podchodu navazoval na schodiště vedoucí k povrchu dále most pro pěší, který překonával zářez trati vedoucí do depa Maloměřice a nakonec široké schodiště ústící pod autobusovou konečnou na ulici Jarní.

V souvislosti s výstavbou sídlišť Vinohrady a Líšeň na přelomu 70. a 80. let 20. století vyvstala potřeba připojení rozsáhlých bytových souborů na zdroj dálkového zásobování teplem. Jako nejbližší bod umožňující navíc vedení kapacitního parovodu nezastavěným územím od páteřní teplárenské soustavy ke vzdáleným sídlištím se ukázal teplárenský zdroj v maloměřické cementárně, který umožňoval propojení skrze pustý areál nad maloměřickým nádražím s překonáním jediné překážky - samotné železniční stanice.

Před nákladnou výstavbou přemostění pro masivní parovod nebo hloubením souběžného tunelu, které by si vyžádalo dlouhodobé výluky provozu na nádraží, byla zvolena varianta využití současného podchodu pro pěší k uložení parovodu a jeho nahrazení lehkou ocelovou lávkou umístěnou vysoko nad stanicí a vybavenou na straně u cementárny olbřímí nájezdovou rampou. V roce 1981 tak byla pěší trasa (jediná spojnice dvou obytných částí intravilánu městské části Maloměřice a Obřany, rozdělených železnicí) přeložena z podchodu na lávku a podchodem se protáhly obří roury, z obou stran uzavřené neproniknutelnou mříží.)

Přestože je parovod stále v provozu, postupné chátrání a omezení ruchu a dohledu nad stavbami v lokalitě umožnilo na počátku 21. století bezdomovcům, sběračům kovů, narkomanům a rovněž hledačům zapomenutých koutů druhého Brna postupně proniknout do stále zdemolovanějšího podchodu. Vlivem drobné kriminality přišel podchod o řadu kovových součástí a stal se (stejně jako jeho jižní sourozenec) domovem lidí, kteří nenašli lepší místo pro své bydlení. V roce 2015 je podchod volně přístupný ze strany od cementárny, kde byly mříže již před mnoha lety zlikvidovány, průchozí v celé délce včetně souběžné technické chodby a umožňuje rovněž výstup na zaprášený a zarostlý most nad východní částí nádraží a přístup k autobusové smyčce na ulici Jarní.

Potrubí v podchodu je stále v provozu, občas je slyšet slabé syčení nebo odkapávání vody.

Zhruba v polovině délky podchodu odbočovalo schodiště k výpravní budově nádraží Brno-Maloměřice. Dnes je chodba zazděná a prolézt lze jen malou dírou ve zdi…

…ani tudy se člověk daleko nedostane. Východ z podchodu je na povrchu zabetonován a využit jako sklad.

Na východní straně kryje východ z podchodu neprostupná ocelová mříž, skrze kterou prochází jen potrubí všeho druhu.

Typická architektury konce 50. lt 20. století je z okolních drážních staveb znát. Luxfery nad schodištěm jsou totožné jako na paralelním jižním podchodu nebo podchodu v nedaleké stanici Brno-Židenice.

Také na východní straně zabírají roury parovodu prakticky celý profil schodiště.

Po bývalé cestě do podchodu lze nyní přes most nad kolejemi do depa dojít k maloměřickému svážnému pahrbku.

Totéž místo ve dne o rok dříve.

Zelený had potrubí se vine přes most nad kolejemi do depa a dále kilometry po úbočí Hád až k sídlištím, kvůli kterým byl kdysi vybudován.

Velkolepé schodiště již desítky let trpí osamělostí a prázdnotou. Nikdo je neudržuje a žulové stupně pomalu zapadávají listím.

Pohled na potrubí na východní straně mostu. V pozadí je vidět maloměřickou cementárnu.

Poslední pohled na podchod z vrcholku schodů. Zde již zase začíná přivrácená tvář civilizace a s ní to první Brno.

Toto byla kdysi hlavní přístupová cesta ke smyčce autobusů Červený písek.

Komentáře: