Wengrafova mykárna a skárna

Wengrafova mykárna a skárna je pětipodlažní průmyslová budova, dříve součást společnosti Továrna na vlněné zboží Hugo Wengraf (později Mosilana) v Brně na Dolním Cejlu (ve dvorním traktu budovy Cejl 16).

Wengrafova mykárna, skárna a přádelna ze dvora domu Cejl 12. Majestátní oprýskaná stěna s tmavými otvory tabulkových oken přímo volá po bližším průzkumu a popisu stavby, která patřila po dlouhé roky k nejvyšším továrnám na Dolním Cejlu. Zčernobílená ukázka z fenomenální publikace Kulturní dědictví brněnského vlnařského průmyslu. Na kresbě Jaroslava Staňka je mykárna a skárna barevně vyznačená v zástavbě prodlouženého zadního traktu mezi Cejlem a drahou do České Třebové. Publikaci lze za příznivou cenu získat na webu NPÚ.

Historie

Výstavba textilních manufaktur podél Dolního Cejlu (dnešní ulice Cejl) spadá již do období konce 18. století, kdy do Brna přichází nebo se ze zaměstnanců nejstarších brněnských textilek (zejména Köffillerovy manufaktury) rodí 2. generace textilních podnikatelů. Již v roce 1800 bylo Brno jedním z nejvýznamnějších středisek vlnařství v Rakousku (cca 10000 dělníků a 600 tkalcovských stavů). Do 40. let 19. století se textilní podniky rozběhly po celé délce tehdejšího předměstí Dolního Cejlu a podél ulice stálo přes 60 továren s vlastními komíny, které denně halily město svým kouřem. Ve chvíli, kdy do Brna v roce 1838 dospěla železnice, bylo již vysoce průmyslovým městem, ve kterém pracovaly desítky parních strojů a okolo 20000 dělníků.

Přesné informace o stavbě budovy mykárny a skárny nejsou (autoru textu) známé, nicméně těsně sousedící Přízova manufaktura na rohu Cejlu a Vlhké ulice (Cejl 10) vyrostla na místě několika zbouraných předměstských domků již v roce 1810 a lze předpokládat, že továrna na vlněné zboží (později vlastněná Hugo Wengrafem) následovala ještě před polovinou 19. století. V majetku Hugo Wengrafa, narozeného v roce 1873 tak byla zřejmě až na přelomu 19. a 20. století a její předchozí majitel(é) není(nejsou) zřejmý(i).

Jako další majitelé továrny na vlněné zboží bývají uváděni David Hecht a I. W. Ludwig. Brněnský židovský podnikatel David Hecht žil v létech 1833 až 1910 a jeho továrna na Vlněné zboží sídlila v areálu Špitálka 10 na opačné straně železniční trati, pod kterou však byla zřejmě propojena s areálem Cejl 16 pod oblouky severního železničního viaduktu. Je proto možné, že budova mykárny a skárny se nacházela na pomezí mezi Hechtovou a Wengrafovou továrnou a mohla přecházet mezi jejich majetky. Jméno I. W. Ludwiga zůstává obestřeno tajemstvím.

Samotná budova mykány a skárny pochází přibližně z období okolo poloviny 19. století, přičemž s výškou 5 nadzemních podlaží byla nejvyšší tovární budovou na Dolním Cejlu a díky své zachovalosti v původním stavu je předmětem zájmu památkové ochrany (o památku se však v roce 2019 zatím nejedná). Přesnější datace výstavby zatím není k dispozici.

Po 2. světové válce a tragické smrti Davida Hechta v koncentračním táboře v Terezíně byla továrna na vlněné zboží znárodněna a posléze začleněna do národního podniku Mosilana, který se rozkládal po obou stranách dráhy i Svitavského náhonu. Po skončení výroby v 90. letech 20. století byla pak budova opuštěna a současný majitel, společnost Financial Consortium ji víceméně ponechává svému osudu. Budova stojí na místě předpokládaného nového bulváru, který má přetnout někdejší předměstí Cejl a tím definitivně zlikvidovat jeho průmyslovou atmosféru, a tedy se v dlouhodobém výhledu předpokládá její demolice.

Popis

Budova přádelny, mykárny a skárny je tvořena jednoduchým kvádrem o délce 38 m (15 okenních os), šířce 13 m a výšce 5 podlaží (cca 15 m). Z monolitu vyčnívá pouze výtahová šachta na velmi mírně skloněné střeše a torzo požádního schodiště, které přes západní roh budovy obepínalo všechna čtyři patra. Vnitřní dispozice je totožná pro všech pět podlaží a je tvořena vždy velkou výrobní halou, oddělenou výtahovou šachtou a schodištěm od menšího zaklenutého prostoru, ve kterém se nacházely záchody nebo technické zázemí budovy.

Stropy výrobních hal jsou tvořené prostou trámovou konstrukcí uloženou na svislých trámových stojinách tvořících jedinou řadu sloupů v delší ose budovy. Stropy byly tvořeny pouhými listy technického papíru a konstrukce nebyla nijak izolovaná. Přestože dřevěnou konstrukci o výši pěti podlaží lze považovat přinejmenším za odvážnou, i po necelých 200 letech využívání budovy tvoří budova stabilní celek. K viditelnému narušení statiky dochází pouze na schodištích, kde dochází díky poškození střechy (které ani po několika letech majitel neopravuje) k zatékání vody a zřícení několika dřevěných konstrukcí podest. Samotné kamenné schodiště zůstává víceméně nepoškozeno.

Od ukončení výroby (1994?) je budova opuštěná a prázdná, díky poloze uvnitř střeženého a využívaného areálu bývalé Mosilany je rovněž vzácně zachovalá bez viditelného poškození vandaly. Jedná se tak o jedinečnou ukázku podmínek textilní výroby na přelomu 19. a 20. století jakož i po celou dobu socializmu, kdy se na budově prakticky nic nezměnilo.

Ještě jeden pohled na mykárnu ze strany od Cejlu. Na severní stěně je dobře patrné požární schodiště, jehož ocelová konstrukce na povětrnosti během více než stovky let zrezavěla a rozpadla se vniveč.

Z opačné strany, za budovou Cejl 14, se rozkládá několik více či méně pralesních dvorů a dvorků navzájem oddělených vysokými zdmi a roky uzamčenými vraty. Jižněji se pak nachází psí chovná stanice, což dohromady nečiní z oblasti vhodné místo k návštěvě.

Před léty byl areál volně přístupným průchodem z Cejlu na Křenovou ulici skrze areál Mosilany a pod severním železničním viaduktem. V reámci textilky měly tyto budovy nejvyšší oreintační čísla (skupina 48).

Západní stranu fasády zdobí požární žebřík, o jehož bezpečnosti si lze vytvářet nejrůznější představy.

Úžasná oázka divočiny uprostřed nejstaršího z továrních předměstí Brna očekává svůj osud, protože se nachází na trase předpokládaného nového bulváru mezi odsunutým nádražím a Lužánkami.

Přesto, že olysalá fasáda mykárny je zvráceným způsobem nádherná, je na čase nahlédnout i na její vnitřní stranu.

Přibližně v roce 2010 bylo možné si skrez přízemí budovy zkrátit cestu mezi Cejlem, Špitálkou, Vlhkou či Křenovou ulicí skrze labyrint továrních dvorků, hal a průchodů. Byla to jedna z nejkouzelnějších zkratek skrze průmyslové areály někdejšího předměstí - i znalí Brňáci často ztratili pojem o tom, kde se nakonec z areálu jedním z pěti východů vynoří.

Tudy vedla před léty cesta za nákupy skrze tovární bludiště do nově zřízeného obchodu s nábytkem v Mosilaně.

O provozu v budově na sklonku jejího aktivního života leccos napoví aprílový provozní řád z roku 1985. Podle něj se zde třídila, prala a na pramen česala potní vlna společně se syntetickými tkaninami. Dále se vlákna barvila, zpracovávala na přást a přízi, která se dále čistila a následně skala či mykala. Mimo to provozní řád zmiňuje v budově i sklady.

V přízemí mykárny se zastavil čas už před třiceti roky. Bůh ví, zda tu od té doby vůbec někdo byl…

Budova mykárny a skárny zaujme svojí jednoduchostí až prostotou - cihlové obvodové zdi konstantní tloušťky podepírají dřevěné masivní trámové stropy společně s jednou řadou trámových sloupů, které se táhnou nad sebou v ose budovy přes všech pět podlaží.

Jednoduchý obdélný půdorys není ničím narušen, vnitřní dispozici obohacuje pouze šachta výtahu a jediné schodiště s kamennými stupni.

Svojí strohou architektonickou čistotou budova až uchvacuje coby archetyp všech dávno zaniklých textilek někdejšího Moravského Manchesteru. Jen na Cejlu se podobných továren rozkládalo přes šedesát, podobně zachovalá je však mykárna zřejmě jediná.

Ve stavu, jak byla vybudována pravděpodobně koncem 19. století přečkala vznik i rozpad Československa, dvě světové války i celé období socializmu téměř bez modernizace. Jediné, co přibylo, je současný nepořádek nasypaný sem ze dvora v sousedství.

Tady pracovaly víc než sto let u spřádacích strojů stovky textilních dělnic, dnes jako včera i zítra v monotónním rachotu strojů. Jako by se jejich šramot vryl do zdí okolo, zdá se nám, že ho občas zaslechneme, jak se line z minulosti.

Schodiště pochází stejně jako celá budova z doby, kdy beton ještě nebyl běžným stavebním materiálem. Je proto tvořené s milimetrovou přesností stesanými kamennými bloky, které do sebe zapadají jako skládačka. K čemu slouží železná dvířka a výklenek za nimi, jsme zatím nezjistili.

V noci mají sály v mykárně své neopakovatelné kouzlo, odlité na stěnách oranžovou září filtrovanou symetrickými tabulkovými okny na obou stranách budovy.

Stropy v budově jsou tvořeny masivními trámy. Nepočítaje v to malé klenbičky nad okny, je jedinou sklenutou součástí stavby klenba mezi šachtou výtahu a jižní stranou mykárny, která se opakuje ve všech patrech.

Na konci ledna svírá mykárnu ticho zdůrazněné sněhovou peřinou, jež pohlcuje všechen nošní šelest, stejně jako břitký mráz podtrhující bezútěšnou prázdnotu sálů.

Fasáda je se zdrcující pravidelností rozdělena na šestnáct sloupů s patnácti okenními osami mezi nimi. Striktně ve všech podlažích, bez jediné výjimky.

Jsou věci, které se nezmění ani za sto let. Jen tiskárna Typos už na Běhounské nějaký ten pátek nesídlí a dnešní bezpečnostní tabulky jsou typograficky o něco plytší.

Druhé podlaží Wengrafovy mykárny a hnědé pláty visící ze stropu, které sice připomínají ocel, ale jsou papírové.

A totéž místo o něco později, před rozedněním.

Není pochyb o tom, že původně poháněl textilní stroje mohutný stroj parní, dozajista s majestátním komínem. Podle historických pramenů se jimi okolí Cejlu na přelomu 19. a 20. století ježilo jako strniště. Modernizace si však posléze vyžádala zavedení elektrického pohonu, reprezentovaného jediným obrovským motorem ve 2. podlaží, jehož energie byla dále rozváděna klasicky pomocí transmisí upevněných pod stropem. Laicky zařazujeme jeho instalaci na dvacátá léta dvacátého století a demontáž na léta devadesátá.

Ačkoliv ampérmetr s úctyhodnými hodnotami proudu nese logo plzeňské Škodovky, stylizovaná písmena ER v levém rohu stupnice napovídají, že jde o výrobek továrny na měřící přístroje Ericha Roučky v Blansku, později známé pod názvem Metra. Prostým výpočtem zjišťjeme, že při stadardním napětí 220 V mohl motor dosahovat výkonu srovnatelného s vozem Škoda Favorit.

Nahazování řemenů, jakož i mazání, čištění a oprava strojů v chodu se co nejpřísněji zakazuje. Nápis, který mě děsí při vzpomínce na vyprávění o praprastrýci, kterému řemen transmise v cukrovaru utrhl ruku a on na místě vykrvácel.

Z vnější strany fasády je připevněno cosi, co vypadá jako přetlakový ventil - že by poslední památka na parní stroj, který byl kdysi srdcem továrny?

Je jen málo pohledů, které by se zaryly milovníku textilního Brna do srdce víc, než zasněžený půlnoční výhled na zářící okna, dvorky a stříšky Dolního Cejlu. Tudy kráčela historie města.

Obdobný pohled v prvnívh náznacích nesmělého jara v druhé polovině února. Temná střecha budovy č. 48 naznačuje směr proponovaného bulváru, kterému by měla za oběť padnout velká část Mosilany, jakož i domy č. 9, 11, 13 a dokonce majestátní 16 na Cejlu, mnoho dalších průmyslových staveb a hlavně poslední kousky ducha textilního Brna.

Kouření policejně zakázáno. Volně splývající vlasy jakož i pracovní oděv jest nebezpečí úrazu, nedodržení tohoto nařízení se trestá. Ženy pracující u strojů pozor!

Druhé podlaží alias první patro Wengrafovy mykárny a skárny.

A opět známá klenba za výtahovou šachtou, která nahrazuje dřevěné sloupoví na opačné straně.

Kdo přepsal německý nápis „Frauen“ neumělým sdělením „neotvírat“? To už se zřejmě nikdy nedozvíme… Stejně jako, kde byly v mykárně pánské záchody - našli jsme pouze dámské.

Prosklenými dveřmi bylo asi na toalety málo vidět.

Třetí podlaží je poslední dosažitelné po schodech. Podesta schodiště ze čtvrtého podlaží se zhroutila nahlodána kapkami vody, pomalu, avšak trvale kanoucími z děravé střechy.

Pohled shora na chybějící podestu. Nic nepomohlo, že dřevěnou nosnou konstrukci kryly masivní keramické dlaždice. Voda si našla cestu mezi nimi a společně s dřevokaznými houbami a hmyzem způsobila kolaps neošetřovaných trámů.

Ještě jednou hrozivý pohled do propasti propadeného schodiště mezi čtrvrtým a pátým podlažím.

Zejména potmě se může pokus o průchod po schodech rovnat nepříjemné smrti v troskách budovy.

Třetí nadzemní podlaží mykárny. Podzemní podlaží budova, postavená na místě někdejších bažin, nemá.

Také ve třetím podlaží pokrývají strop hnědavé papírové pláty. Snad jako ochrana před prachem, který by sem mohl padat z vyšších pater.

Také zde, uprostřed výšky továrny, je patro obdélně prosté, bez předělení nebo vestaveb.

I téměř 30 let po ukončení výroby je ve většině hal sucho a relativně čisto.

Výhled ze třetího patra směrem přes dvorky k Cejlu.

Těsně před rozedněním je to tu nejpůsobivější. Fantazie si v desetiletí nepřístupných dvorcích domýšlí leccos od úkrytu tajemné sekty, přes divoká zvířata, skrýš šíleného vynálezce či pěstírnu drog až po uzavřenou komunitu textilních dělníků, kteří uzavření mezi vysokými zdmi nezpozorovali příchod nového století.

Směrem na východ se odtud otevírá pohled na teplárnu na Špitálce, jejíž historie je sama zajímavým příběhem o brněnském textilnictví.

I ve striktně účelové budově se najdou nepatrné zdobné prvky. Třeba malba omítky nad schodištěm. Mohly tyto drobné ornamenty zpříjemnit dělnicím jejich dvanáctihodinové pracovní směny?

Čtrvrté podlaží jako by z oka vypadlo druhému, třetímu i pátému.

Ani po staletí není sesychání dřevěných konstrukcí příliš patrné na rovnosti podlah v mykárně. Bytelné trámy a fošny drží tak, ža by místy bylo možné ihned zahájit výrobu.

Rozptylovač kouře na komíně budovy č. 48 připomíná klec od ježka ze Stínadel.

Při pohledu do výtahové šachty může být obtížné rozpoznat, jestli je směrem nahoru nebo dolů.

Poslední část schodiště vede do pátého podlaží, nad kterým se rozpíná už jenom plochá střecha krytá dehtem.

Pohled na schodiště z centrálního zděného sloupu. Výš už to nejde.

Také páté podlaží není v okolí schodiště příliš bezpečné. Jeden neopatrný krok může mít fatální následky.

Profesionální pohled kolegů z bezpečí pevné části konstrukce na prolomené schodiště.

V nejyvšším, pátém podlaží konečně nadchází tolik očekávaný východ slunce, který pozlatí vše kolem.

Na doposud šedivých okenních tabulkách se rozzáří letité vrstvy prachu a pavoučí sítě náhle žhnou jako vlákna abstraktních žárovek.

Čtvrté patro, alias páté podlaží Wengrafovy mykárny, skárny a přádelny na Cejlu.

Sluneční paprsek dodává spící továrně docela nový nádech.

Je ráno a nadchází čas na focení krásných dívek v ošklivých továrnách.

Výtahová klec zakotvila, zřejmě už navždy, v nejvyšším patře, kde poslušně už 30 let čeká na svůj další osud.

Řidiče se tu naprosto jistě nedovoláte.

Nosnost 400 kg/m2 není nijak oslnivá, překročí ji i shluk několika statných dělníků. Za to vodovkami kaligraficky vyvedený nápis vzbuzuje uznání.

V roce 1988 měl výtah v textilce hned šest řidičů: Jana Heřmanského, Miroslava Mouku, Pavla Jindru, Josefa Kelnera, Stanislava Míču a Zdeňka Vávru. Něco bylo s tou socialistickou efektivitou práce zřejmě v nepořádku.

Prostý dřevěný rudlík sloužil zřejmě k převážení beden se skanými vlákny namotanými na cívkách.

Ostrý úder zářivého kotouče vlévá život do promrzlých těl ranních pátračů.

Také město pod námi dostává docela jiný odstín. Utrženému schodišti navzdory.

Chladící věž teplárny na Špitálce patří mezi dominanty Brna, nepřehlédnutelné každým, kdo přijíždí od severu do města vlakem.

Jedinečný výhled na tovární dvory pod železničním viaduktem při pohledu od severu k jihu těsně před východem slunce.

Industriální symfonie aneb teplárna v záři ranního slunce.

Jednou z nejbizarnějších průmyslových staveb v Brně je přádelna a vlkárna nepravidelného obloukovitého půdorysu se světlíky na původním zemědělském pozemku kopírujícím říčku Ponávku, dnes ukrytou v podzemí. Svojí organičností se světlíky vystupujícími z betonové střechy pokryté dehtem (dle architekta Konráda Jaroslava Hrubana) předčí i moderní odbavovací halu letiště v Tuřanech (dle architekta Petra Parolka).

Západním směrem překáží ve výhledu na hlavní nádraží a centrum města zadní trakty domů na Vlhké ulici. Celou velmi kompaktní zástavbu bytových domů po obou stranách nové třídy kdysi vlastnil Karl Julius Josef Offermann, textilník, kterému patřila jedna z největších brněnských továren na místě dnešního Teska pod nádražím.

František Hrubín: Továrna na slunci Z komínů se kouří, slunce oči mhouří. Mhuř si oči, mhuř, kdyby se z nich nekouřilo, bylo by nám hůř!

V únoru slunce ještě nemá sílu, vychází pozdě a jeho paprsky jen sotva prohřejí zmrzlé příbytky lidí. Musí mu proto pomáhat mohutná teplárna, napájená plynem z Kazachstánu a Ruska přes Ukrajinu a Slovensko či Norsko a Německo.

Na postupný zánik průmyslového dědictví Dolního Cejlu dohlíží ze stroze vypadající budovy policisté z městského ředitelství policie Brno.

Historie teplárny na Špitálce je sama o sobě zajímavá, z mykárny lze dobře sledovat síť vleček uvnitř areálu, která rovněž prošla zajímavým vývojem.

Ale teď již zpátky do prosluněné budovy.

Z hromady beden se tu toiž…

…vyklubala Doubi a nahřívá se na sluníčku.

Nad kovovými schůdky se ukrývá strojovna beznadějně zastaveného výtahu.

Nejprve je třeba malý úklid za pomoci krásného dřevěného rudlíku.

Jde tedy o ženu pracující u stroje. Pozor!

Bude toho potřeba uklidit hodně.

A po práci přijde čas i na odpočinek a zábavu.

V mrazivém ránu dokonale zahřeje zapomenutá vlněná textilie v podobě šedivého provazce namotaného v klubku.

Přečištěná ovčí vlna hřeje ještě lépe než surová, tzv. potní vlna, v níž zhruba polovinu hmotnosti tvoří tuk a pot ovcí.

Když hřeje až moc, je třeba se vyklubat ven.

Vyklubaná modelka se raduje z přemíry volného prostoru kolem sebe.

Ale pak už přichází čas na serióznější focení. Přece jen v únoru je v šatech člověku docela brzo zima. Industriální modelky nevyjímaje.

Na některých místech kdosi vytvořil z jemných vláken nepatrnou síť.

Jemné slečny se o ni mohou dokonce opřít, aniž by se vlákna protrhla.

Z oken mykárny je vidět prakticky všechny dominanty průmyslového i neprůmyslového Brna.

Mezitím síť z jemných vláken utěšeně houstne.

Může za to tento mistr snovač, který neúnavně obaluje sloupoví v hale svými pavučinami.

Odula ještě nevečeřela.

Industriální modelka se nesměle usmívá na místě, kam lidská noha nevkročila desítky let.

Místní dělníci zřejmě nedávali v hodinách francouzštiny pozor!

Slovo Alex může označovat jen jméno člověka nebo výrobku, mohlo by ale také jít o vazbu na textilku továrníka Skeneho v Alexovicích u Ivančic, která se v roce 1949 stala součástí sousední textilky Vlněny.

Jednou z mála památek na někdejší provoz skárny jsou cívky (na přízi?) zapomenuté v několika papírových krabicích na pátém podlaží.

Slotera byla značka sloveských polyesterových vláken, zde o tloušťce 1 dtex, tj. asi 10 µm. Vyráběla ji společnost Továreň na umelé vlákna, později Slovenský hodváb v Senici, v továrně na místě starého lihovaru.

Součástí textilních strojů je v budově přecejenom víc. Vyznal by se v nich ale spíš textilní odborník než my.

Jednoduchá tabulková okna továrních hal mnoho tepelného komfortu neposkytovala. Především se v zimě musela masivně rosit - skapávající vodu pak do lahviček ve zdi odváděl důmyslný systém kanálků.

Jinou zajímavostí jsou pozůstatky venkovního elektrického vedení, snad tzv. rozhlasu po drátě, který měl v Brně mnohaletou tradici.

Pohled na budovu bývalého kovopodniku, dnes sídla datových center, je pohledem přes propast jednoho staletí.

A co by to bylo za továrnu bez vlastní úzkokolejky? Pozůstatky ručně poháněné drážky jsou patrné shůry i přímo v přízemním průchodu skrze budovu mykárny.

K mykárně (budova č. 47) patřil i dvorní trakt (budovy skupiny č. 48).

Ale to už je zase úplně jiný příběh…

Zdroje

1. Ryšková, M., Mertová, P.: Kulturní dědictví brněnského vlnařského průmyslu. Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ostravě. Ostrava 2014. ISBN: 978-80-85034-81-3.
2. Menšíková, M.: David Hecht. Internetová encyklopedie města Brna. Dostupné z https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=32597.

Komentáře: