Wolfova vila Stárkov

Zádumčivá vila spí v osamocené zahradě za rozpadlou zdí a s jejími okny si pohrává vítr.

Opuštěná a chátrající budova ve zpustlé zahradě přiléhající k textilní továrně na okraji města Stárkova je ve skutečnosti prakticky neznámým dílem slavného libereckého architekta Maxe Kühna (1877-1944), který ji realizoval v letech 1919-1920 pro místního podnikatele Josefa Wolfa.

Při pohledu přes pískovcovou balustrádu vypadá vila, jako by v ní měla být ukryta Šípková Růženka. Nezbývá, než se o tom převědčit na vlastní oči… Takto měla vypadat Wolfova vila podle původního návrhu Maxe Kühna. Změn doznala terasa i zubatý štít na pravé straně domu. Sudetská příroda si bere zpět, co jí kdysi patřilo. Stromy se blíží, ze zahrady na terasu, z terasy na balkóny a střechu, až jednou jejich kořeny prorostou i jídelnou a vila se zhroutí sama do sebe. Při pohledu ze zahrady přeplácanost bezvýchodného stylu 10. let 20. století bije do očí. Teprve ve vlastním zániku nachází přeromantizovaná architektura tehdejší doby opravdovou krásu. Vila je obehnána ze tří stran vodou řeky Jívky a průmyslovými zařízeními a objekty, které dodávají celému objektu na tajemnosti a nepřístupnosti. Cestu stráží podivný mužík s trojzubcem a dvěma rybími ocasy. Jako by vypadl z divokého heraldického snu po požití kouzelných bylinek z opuštěné zahrady. Projít po břehu dravé říčky Jívky přímo pod dohledem strážce vyžaduje kus odvahy. Po cestě naše mysl těká mezi středověkými tvrzemi, zahradou Uctivačů ginga, zámky na Loiře a tajemným hradem v Karpatech. Jako každá správné obydlí továrníka, nachází se i Wolfova vila ve stínu komínů nedaleké textilky. Když jsem vstoupil na první schod, uslyšel jsem syčení. Předsunutí průzkumníci mě volají, cesta vede jinudy. Vtup do vily bude nad očekávání snadný. Sklepní schodiště se rozhodlo, že se změní v lapidárium sebe sama. Terasa opatřená cimbuřím a poslední zbytky jarního sněhu roku 2015. Zádumčivý pohled do vestibulu předznamenává charakter prohlídky. Někdy je hranice mezi vkusem a kýčem stejně křehká jako ta mezi úspěchem a zánikem. Hlavní schodiště zmizelo - těžko soudit, zda spíš zdobí moderní vilu bohatého podnikatele nebo zahřálo skupinku bezdomovců v zimní noci. Konec tisíciletí památkám moc nepřál. Takto vypadalo dřevem obložené schodiště Wolfovy vily po dokončení.

Masivní budova vybudovaná v samotných počátcích po 1. světové válce vzniklého Československa nese řadu romantických prvků, pod kterými se ovšem ukrývá relativně moderní obytná stavba vyšší třídy. Josef Wolf (1882-1956) byl rodákem z obce Stárkova a po působení v Haliči se v roce 1910 vrací do svého rodiště, aby zde vybudoval mechanizovanou tkalcovnu lnu. Firma se postupně rozvíjí a provoz vzkvétá natolik (zejména díky dodávkám rakouské armádě), že si po 1. světové válce mohl majitel dopřát stavbu několika domků pro dělníky a vlastní honosné vily.

V dobré tradici továrnických vil si Josef Wolf vybral pro stavbu pozemek bezprostředně přiléhající k tkalcovně, na bažinaté nivě v oblouku říčky Jívky, která zásobovala továrnu energií i technickou vodou. Vlhká parcela porostlá mechem se bez nepřetržité údržby stává tmavou džunglí - stejně jako podloží na místě není nejlepší pro masivní stavbu, která tak musela být založena na dubových pilotech a masivních betonových základech.

Zejména na přání majitele, obdivujícího stavby německé gotiky (o inspiraci gotickými stavbami v tehdejším pruském Reichenbachu, dnes Dzierżoniówě v Polsku více v uvedeném zdroji) se architekt Max Kühn pustil do díla, které překypuje romantickými prvky a v nakupení nestejnorodých rizalitů, prostoupených arkádami, loubími, terasami a okny nejrostodivnějších tvarů se podobá spíše dětské představě tajemného zámku než stavbě na prahu moderny 20. století.

V kontrastu s průlomovými vilami Tugendhat a Müllerovou, které jsou o pouhých 9 let mladší, působí Wolfova vila spíše jako zoufalý pokus o vystupňování uměleckého směru (německého) romantizmu, který se dostal v Československu do slepé uličky a pokouší se uniknout překonáním sebe sama v dokonalé zdobnosti. Při pohledu na gotizující prvky, arkády, půlkruhová okna, zubořezy a cimbuří se návštěvník nevyhne podvědoméu srovnání s podnikatelským barokem 90. let 20. století a přemítání nad tím, kdy lze poprvé v české architektuře hovořit o plnokrevném kýči. Přesto - a nebo právě proto - je Wolfova vila jedinečným svědkem německého stylu počátku 20. století, který se postupně ocitá v ostrém kontrastu s tápavostí českého tzv. národního stylu či rondokubizu a samozřejmě později čistotou funkcionalizmu.

Vila má suterén a tři obytná poschodí tvořená jednak hlavní obdélníkovou hmotou, dále pak řadou různě vysokých a členitých přístaveb a rizalitů ve tvaru kvádru či válce, opatřených terasami, bálkonky, nepravidelnými schodišti a se stavbou propojeným zahradním altánkem.

Produkce přilehlého závodu byla určena k exportu za Rakouska, obou válek, první republiky, socializmu i dnes. Vezmeme to od podlahy - prohlídka romantické vily začíná ve sklepení se spižírnou, prádelnou a kotelnou. Decentní obklady technických místností nedrží krok s přeplácanou fasádou ani přepychem obytných částí.

Od počátku 21. století vila postupně chátrá a v určitém smyslu je právě její zpustlost a blížící se zánik tím, co pravděpodobně dříve, než vila dovrší sto let svojí existence, korunuje přehnaný gotizující styl a vyumělkovanou romantickou podobu domu skutečně působivým efektem. Praskliny ve fasádě, stromy vyrůstající na cimbuří teras, schodiště porostlá hustým kobercem mchů a trámy trčící z propadených střech jsou totiž právě tím, co chybí k dokonalému dojmu strašidelného středověkého hradu, kterému se již před 95 lety snažila vila přiblížit.

Podle nálezů vnitř vily lze soudit, že se budova v 90. letech 20. století dostala do majetku německého vlastníka, který ovšem později o budovu ztratil zájem a bez potřebné údržby začal dům chátrat. Zásadní vliv měly také pravděpodobně četné krádeže cenného vnitřního vybavení, díky kterým v domě kdysi vybaveném sochařskými díly, obrazy a luxusním mobiliářem zůstaly již pouze rozměrnější části méně hodnotného nábytku. Bez oprav střechy navíc vila intenzivně strádá zatékající vodou a většina konstrukcí stropů je v roce 2015 již natolik narušená, že jejich oprava prakticky nepřipadá v úvahu.

V roce 2015 je vila v majetku společnosti Sv. Hubertus s.r.o. patřící inženýrce Elisabeth Malaschofsky a její společnici Ursule Steigenbergerové. Po konzultaci s rodinou Duchovou, která vlastní a provozuje přilehlou textilku (v majetku společnosti Frolen, Linex - export, s.r.o.), bylo vyjasněno, že bohužel není v silách této společnosti nejen jakýmkoliv způsobem rekonstruovat Wolfovu vilu, ale ani kontaktovat zahraniční vlastníky, kteří nekomunikují a o vilu nejeví žádný zájem. Továrna je na rozdíl od vily dodnes v provozu a již přes 100 let vyrábí lněné zboží pro export i domácí trh.

Ve sklepě jsme narazili na kotelníka, který stále přikládá z neztenčené hromady uhlí.

Hlavní schodiště je naneštěstí strženo, ale do vyšších pater vede technická šachta, vybavená pohodlným žebříkem…

…nebo poněkud potemnělé schodiště pro služebnictvo.

Zatímco buržoazie stoupala po hlavním schodišti, služebnictvo rotovalo po spirále zadem.

Normalizační lampa ve válcovité věži zadního schodiště pod ázerbajdžánskou hvězdou.

Ozdobná mříž nad schodištěm je přišroubovaná příliš pevně na to, aby ji někdo ukradl.

Hlavní hala nad schodištěm není v nejlepší kondici.

Postele s nebesy jsou krátké jako jejich středověké vzory. Něco takového zná našinec jen z Císařova pekaře…

Je libo odpolední čaj? Nebo raději vykonat potřebu?

Kontrasty jemných štuků a vyhřezlých konstrukcí člověka nemohou nedojmout.

Ve spíži zbylo několik nedojezených konzerv. Všechny německé.

Na postbruselském křesílku už si nikdo neposedí, pohovka za dveřmi ovšem láká…

Nářadí v centrální chodbě prvního patra svědčí o pokusech o záchranu unikátní vily.

Prázdný sekretář nebo snad kartotéka. Co se v ní kdysi skrývalo?

Pohled do historie - protékající voda odkryla nánosy starých nátěrů, které během sta let zdobily strop předsíně.

Stropem koupelny se lze dívat na půdu, kde někdo nedovřel půlkruhové okno.

Dopřát si koupel v této vaně plné horké vody je snem každého milovníka urbexu. Vana ani obložení z okrasného kamene nejsou prakticky poškozeny, stačilo by jen najít špunt.

Štuky padají na toaletu i do ní.

Lampa visí ze stropu koupelny, tak jak ji sem před téměř sto lety pověsili.

Bůh ví, kdo se pokoušel zachránit nábytek naskládáním do posledních místností, kam neteče.

Je příjemné najít opuštěnou budovu, jejíž okna jsou téměř všechna v celku. Pohled z věžičky na věž…

Na zbytky luxusního nábytku ve dřevem obložených pokojích usedá prach. V jeho vrstvě je občas vidět stopy malých zvířat.

Lze tu ovšem narazit také na větší a nebezpečné tvory.

Štíhla a vysoká okna vedoucí do zadní části zahrady připomínají snad gotickou kapli.

Narozdíl od opuštěných staveb ve velkých měst je osamocená Wolfova vila v dobrém stavu. Okna a dveře jsou vysazeny z rámů, ale většina výbavy není příliš poškozena.

Terasa s arkádou ve stylu středověkých německých hradů zve k posezení a pohledu do probouzející se zahrady. Služebná brzy přinese grenadinu.

Okna dřevěné střešní věžičky jako by připomínala střílny právě skončené světové války.

V místnostech, kde se ještě podlahy nepropadly, to nebude dlouho trvat.

Pozůstatky z doby, kdy vila už nepatřila původnímu majiteli, ale ještě se nerozpadala.

Z horních pater vily měl pan továrník dokonalý přehled o svém závodu - mechanické tkalcovně vlněného zboží.

V nejvyšší části půdy lze narazit na opuštěné sirotky, jejichž rodiče zahynuli v hlubokých lesích a skalách v okolí.

Krovy romantické věžičky by někomu mohly připomínat vnitřek týpí.

Za kovanými dveřmi se ukrývá půdní dílna nad kterou by se rozplýval i sám Jan Tleskač.

Na závěr pozdrav od jediných skutečných obyvatel domu. Přichází jaro a tady jim bude bez lidí dobře.

Zdroje

1. Dostalík, J.: Architekt Max Kühn, diplomová práce. Masarykova univerzita, 2008. Dostupné z https://is.muni.cz/th/74365/ff_m/.

Komentáře: