Podle legendy bylo vytýčení trati tak složitým problémem, že byla zajatým rakousko-uherským inženýrům odsouzeným po válce k doživotním pracem nabídnuta svoboda za vyřešení problému s trasováním; jeden ze stavitelů výzvu přijal a vyprojektoval trať, která z údolí postupně dospěla až k hřebeni dělícímu oba železniční systémy. Zbývalo prorazit masivem tunel dlouhý 1667 metrů a práce postupovaly rychle z obou stran. V den, kdy se měli barabové setkat uprostřed kopce, se však propojení nepodařilo, což znamenalo špatně spočítaný projekt a zhrzenou vidinu svobody. Nešťastný inženýr se nedaleko tunelu oběsil jen pár chvil předtím, než jeho kolegové našli ve výpočtech drobnou chybu - samotný projekt byl spočítán správně a k úplnému proražení tunelu opravdu došlo, pouze s několikadenním zpožděním.
Šarganská osmica je úsek úzkokolejné železniční dráhy v Srbsku poblíž bosenské hranice, vedoucí krajem romantických hor, ve kterém se střídají pláně a skály, kopce a údolí, pastviny, řeky a lesy. Hornatá oblast, kterou trať prochází, je jako vystřižená z romantických představ o divočině, včetně vodopádů, kamenných ramp, strží a úbočí posetých voňavým jehličím pokroucených borovic. Kraj s rozeklaným složitým terénem je přístupný pouze po kolejích úzkokolejky plné tunelů, mostů, zárubů a staniček vonících dřevem a páchnoucích dehtem. Staniček, ve kterých se sice čas zastavil, ale přesto jimi projíždí vlaky.
Přestože byla Bělehrad a Sarajevo jedna z nejvýznamnějších měst království Srbů, Chorvatů a Slovinců, dočkala se vzájemného přímého železničního spojení až ve 20. letech 20. století, kdy byly fenomenální stavbou propojeny dvě samostatné úzkokolejky: první srbská, vedoucí z Bělehradu až nad strmou hranu kopců nad Morkou Gorou a druhá, rakousko-uherská, končící o stovky metrů níž v hlubokém kaňonu řeky Driny, kde se mezi skalami rozkládá historické město Višegrad. Vzdušnou čarou odděluje obě místa pouhých dvacet kilometrů, výškou se však liší o více než pět stovek metrů.
Pramenem informací o Šarganské osmici a jedním z vůbec nejlepších filmů, které znám a doporučuji, je snímek srbského režiséra Emira Kusturici Život je čudo (česky Život je zázrak), který se odehrává v období jugoslávské války (cca v letech 1992-1994) přímo na nejzajímavějším úseku trati, zejména ve stanici Golubići - Голубићи, kde bydlí hlavní hrdina Luka s manželkou Jadrankou a synem Milošem. V romanticko-dramatickém ději filmu se objeví krásná bosenská válečná zajatkyně Sabaha, ke které Luka vzplane nenadálou láskou, a na pozadí války v prostředí rozestavěné úzkokolejky prožije typicky kusturicovská snová dobrodružství.
Odvážný projekt propojení obou tratí a tím i rozsáhlých železničních systémů započal v roce 1916 za rakouské okupace území na dnešním pomezí Srbska a Bosny a Hercegoviny. Neuvěřitelnou trať probíjející se skalnatým terénem za pomoci několika desítek tunelů, přes mosty a po svazích začali stavět ruští a italští zajatci v roce 1916 v nejobtížnějším místě, kde tvoří trať dvojitou osmičku, dvakrát v tunelech kříží sama sebe a na svahu vede v některých místech až ve třech úrovních nad sebou. Po závalu tunelu, pod nímž zůstalo přes 200 zajatců, byly práce zastaveny a stavba pokračovala až po vyhlášení nového království v roce 1922 pod vedením americké firmy Phoenix, po jejímž krachu převzal dílo stát.
Na svazích byly zbudovány zásobovací lanovky, tunely prorážely tisíce dělníků a 15. ledna 1925 došlo ke slavnostnímu dokončení Šarganské osmice, jak byla trať příznačně pojmenována.
Paradoxně pro kraj horského pomezí nebyla téměř žádným přínosem. Její význam byl především strategický a hospodářský - po trati projíždělo denně zhruba 40 vlaků, ale především nákladních nebo rychlíků z Bělehradu do Sarajeva (cesta trvala 23 hodin), regionální vlaky byly v řídké krajině hor a lesů málo využívané a v nejkrásnější stanici celé trasy - Jatare, která je mimo všechny obce na strmé stráni, údajně nikdy nenastoupil ani nevystoupil žádný cestující. Houkání parních píšťal a dunění kol na spojnicích ustalo v roce 1974 po necelém půlstoletí. Koleje byly vytrhány, náspy zaplavily přehrady, kola se zastavila, kdysi životem kypící tunely osiřely…
Avšak ne navždy. Díky nadšení místních dobrovolníků a pozdější podpoře srbské vlády se od roku 1997 rozběhly rekonstrukční práce a tak každým rokem přibývá nově položených kolejí - nejkrásnější úsek Osmice dnes už běžně brázdí úzkorozchodné vlaky a mezinárodní železniční spojení až do Višegradu je na spadnutí. Rekonstrukčními pracemi byla údajně pověřena i armáda, a tak se staví a staví - mrtvé stanice ožívají a alespoň pro malý kousek Evropy je letošní jaro také jarem železničním. |
Správným směrem
