Adamovské strojírny

Adamovské strojírny (a dříve železárny) jsou soubor průmyslových podniků s několikasetletou tradicí v Adamově. Adamovské strojírny lze chápat v užším slova smyslu jako národní podnik Adast existující v období socializmu a krátce po něm nebo v širším slova smyslu jako soubor průmyslových podniků fungujících ve městě zhruba od poloviny 18. století dosud. Částečně se oba významy překrývají.

Historie

Období železářské výroby

Železářská výroba probíhala v okolí dnešního Adamova pravděpodobně již v době Halštatské, tedy asi 500 let před začátkem našeho letopočtu. Významný objev kovárny v nedaleké jeskyni Býčí skále nasvědčuje tavbě železa z rud v primitivních železářských pecích, nicméně je možná i doprava materiálu ze vzdálenějších končin. Místní podmínky výborně vyhovovaly tehdejší technologii, neboť příroda Moravského krasu poskytovala všechny tři základní materiály nutné pro výrobu železa - kvalitní rudu, vápenec a dostatek přírodního paliva, kterým tehdy bylo zřejmě dřevo nebo pravděpodobněji dřevěné uhlí.

Prokazatelně se železářstvím v Adamově zabývali Slované v 11. století našeho letopočtu, ze kdy pocházejí již nálezy pokročilé technologie včetně dyzen určených ke dmýchání vzduchu do topeniště železářských pecí (tehdejší pece byly vysoké asi 2 m a plně ručně obsluhované). Surové železo tehdy z pecí vycházelo nikoliv tekuté, jak je tomu v současné metalurgii, ale ve formě (chladnější) houbovité hmoty nedokonale zbavené příměsí.

K pročištění nekvalitního železa se proto od 14. století začíná využívat nový druh stroje - mechanické kladivo hnané vodní energií zvané hamr (odtud původní název Adamova Staré Hamry). Přímý důkaz o existenci prvního hamru v Adamově neexistuje, nicméně na počátku 15. století se zmiňuje stavba rybníků pod Starým hradem, které pravděpodobně sloužily právě ke získávání spádu vody sloužící k pohánění hamrů. Roku 1421 již v Adamově několik hamrů s jistotou stálo neboť je král Zikmund zastavil Vaňkovi Černohorskému z Boskovic. Přestože byly později hamry vykoupeny Jiřím z Poděbrad, do provozu byly po husitských válkách a stagnaci uvedeny až na přelomu 15. a 16. století.

V průběhu 16. století byly hamry několikrát přestavovány a v rychlém sledu se vystřídalo několik majitelů panství, až konečně v roce 1597 připadá Adamov svobodné Kateřině Černohorské z Boskovic. Po jejím sňatku s Maxmiliánem z Lichtensteina se adamovské železárny dostávají na dlouhých 250 let do majetku lichtensteinů kteří podstatně ovlivnili jejich veškerý další vývoj.

V držbě šlechtického rodu Lichtensteinlů zůstaly původní železárny a hamry jako součást pozořického panství následujícího čtvrt tisíciletí. Za jejich panování došlo k významné technologické změně někdy v 1. polovině 17. století, kdy byly původní malé pece (dýmačky) nahrazeny železářskou hutí, tzv. vysokou pecí (doložena 1649). Základním rozdílem byl kontinuální provoz vysoké pece, do které se shora přidávaly suroviny a tekuté železo se vypouštělo ze spodní části pece, aniž by bylo nutné přerušit provoz, jak tomu bývalo u starších pecí. Přesto, že se počty hutí a hamrů v Adamově postupně rozvíjely, hospodářské záznamy svědčí o tom, že provoz železáren nebyl příliš ziskový a nezřídka se propadal i do ztráty. Hospodaření šlechtického rodu Lichtensteinů bylo v Adamově nekoncepční, často docházelo k nárazovému zvýšení výroby železa (a tím pádem potřeby dřevěného uhlí), jehož následkem bylo rychlé vykácení okolních bukových lesů a následný nedostatek paliva.

Na přelomu 17. a 18. století se Lichtensteinové pokusili dokonce o pronájem železáren, který skončil neúspěšně a ani další výrobu po opětovném převzetí podniku se nadařilo zefektivnit a železárny se potýkaly s řadou problémů. Ty se podařilo uspokojivě vyřešit teprve v 60. letech 18. století Josefu Václavu z Lichtenstenu, který získal pro podnik zejména zbrojní zakázky. V roce 1750 je doložena výroba děl na tří- a šestiliberní koule, po roce 1754 pak byla v Josefově vystavěna nová vysoká pec, dodnes stojící a nazvaná huť Františka. Tehdy se míso nazývalo Karlovo údolí a Křtinský potok nesl název Říčka.

Koncem 18. století byly železárny poměrně prosperujícím podnikem s řadou zakázek, v roce 1793 však výroba na rok ustala v důsledku záhadného požáru, snad způsobeného zásahem blesku. Již v roce 1797 však železárny vyráběly 12 % veškerého železa na Moravě. V roce 1805 byly před nitovu u Slavkova železárny obsazeny francouzským vojskem a následná krize vedla k rozhodnutí k roku 1806 železárny zrušit. Nakonec však nebyla výroba zrušena a podnik byl znovu pronajat na 6 let Antonínu Černému. V tomto období také v nedalekém Blansku vyrostla adamovským železárnám významná konkurence v podobě blanenských železáren starohraběte Huga ze Salmu. Ten se také roku 1824 pokusil o pronájem železáren na dobu 20 let, ale byl Janem I. z Lichtensteinu odmítnut.

Progresivní přístup šlechtického rodu Salmů znamenal poměrně rychlý nárůst výroby železa v Blansku a v průběhu 19. století několikanásobné převýšení produkce adamovských železáren. Přesto produkce žeeza, stejně jako těžba rud v okolí Olomučan rostla a železárny byly výdělečným pdonikem. V 30. letech 19. století byly v Adamově vybudovány populární lázně, které využívaly odpadní strusky z výroby železa pro přípravu železitých léčivých koupelí.

Dalším významným impulzem byla stavba dráhy z Brna do České Třebové probíhající v údolí Svitavy od roku 1843. Provoz železáren byl poznenáhlu obohacován o drobnou strojní výrobu, přičemž si adamovský podnik nadále budoval tradici zbrojní výroby (v revolučním roce 1848 je např. doložena výroba pušek pro Národní gardy).

V polovině 19. století již železárny zaměstnávaly přes 200 dělníků přímo v provozech a další stovky dodavatelů zejména dřevěného uhlí. Provoz se rozšiřoval o kujnící výhně, kuplovnu litiny a další pomocné provozy. Zhruba v polovině 19. století však nastává zásadní zlom, když (zejména) severomoravské železářské závody přechází na vytápění kamenným uhlím, které je kvalitnější a levnější než náročně vyráběné uhlí dřevěné. Začíná nerovný boj tradiční výroby a rychle se zvětšujících moderních pecí na Kladensku a Ostravsku, které nakonec zcela vítězí oproti dřevouhelné konkurenci.

V Adamovských železárnách (podobně jako v Blansku) v té době dochází k postupnému śutupu železářské výroby výrobě strojírenské. Nejprve šlo o výrobu litinových součástí strojů, v roce 1862 je pak přímo v Adamově vystavěna strojírna včetně kovářské dílny, válcovny a dalších provozů. Podnik získával zakázky na výrobu potrubí pro železniční stanice, lokomobily, stacionární parní stroje, pily a zemědělské stroje. V roce 1873 propukla hospodářská krize a železárny v Adamově definitivně zastavily výrobu. Od roku 1875 se o podniku v Adamově hovoří už pouze jako o strojírnách.

Období strojírenské výroby

Konkurenčním bojem vynucený ústup z železářské výroby a přechod ke strojírenství znamenal nejzásadnější změnu v celém období existence adamovského podniku. Narozdíl od železáren nezpracovávala strojírna místní suroviny (kov byl nově dovážen do závodu po železnici) a tím byly položeny předpoklady ekonomického oddělení výroby od držby půdy šlechotu. S tím souvisela ztráta zájmu konzervativního Lichtensteinského rodu o moderní podnikání a rozhodnutí závod v roce 1880 pronajmout a posléze v roce 1905 odprodat společnosti Märky, Bromovský a Schulz (později Bromovský, Schulz a Sohr).

Pod vedením nových nájemců a posléze majitelů se závod začal nebývalým tempem rozvíjet a zvětšovat v kapitalistických podmínkách. Z 300 dělníků v roce 1880 vyrostl do roku 1905 počet na 550 a nadále rostl. Těžiětam výrobků bylo vybavení cukrovarů, pivovarů, lihovarů, výroba chladících zařízení pro potravinářské podniky a obří lodě, čerpadla, obráběcí stroje, kompresory, turbíny, lokomobily, zemědělské stroje, tkalcovské stavy i spalovací motory. V roce 1889 byl v adamovských strojírnách vyroben první čtyřtaktní automobil na světě (tzv. Marcusův automobil).

V roce 1905 byla postavena moderní budova ředitelství, pokračovalo pozvolné rozšiřování strojírny, urychlené v roce 1909 spojením podniku s továrnou Ruston a v roce 1911 Ringhoffer z Prahy. V roce 1914 do koncernu vstoupila plzeňská Škoda a adamovské strojírny se začaly specializovat na výrobu mostů a jeřábů. Před a během 1. světové války byly významnými zakázkami např. výroba námořního jeřábu na vyzdvihování potopených ponorek, třídírna koksu v Krakově, úzkokolejné drážky a výhybky, polní kuchyně a součástky pro těžká děla. 1. října 1918 převzala nakrátko strojírny společnost Daimler, která zde plánovala velkosériovou zborjní výrobu. Za necelý měsíc však nastal konec války a vyhlášení samostatného Československa.

Po válce závod zůstával součástí koncernu Daimler, nicméně po období stagnace (výroba stavebních koleček a úzkokolejných lokomtoiv a vozíků, opravy železničních vozů a výhybek) přebírá závod v roce 1921 nově založená Akciová společnost pro stavbu strojů a mostů se sídlem v Praze a získává společně s $brněnskou Zbrojovkou zakázku na opravu železničních vozů pro Srbsko. V polovině 20. let 20. století uzavírá společnost licenční smlouvy na výrobu britských parních automobilů, švýcarských elektrických lokomotiv nebo parních lokomotiv československé konstrukce. Vyraobena byla mj. pojízdná elektrárna na Ukrajinu a stálým výrobním programem se staly železniční brzdy pro nákladní vlaky.

Po poklesu výroby během hospodářské krize na počátku 30. let 20. století se v roce 1932 stávají adamovské strojírny součástí plzeňské Škody, která vyčleňuje místní kapacity čistě pro zbrojní výrobu, společně se strojírnou v Dubnici nad Váhom. Adamov se tak na dalších 60 let stává strategickým místem, jehož skutečný význam byl zamlžován, ve městě neplatil volný pohyb obyvatel, bylo zakázáno fotografování, město bylo vynecháváno na některých mapách a neoznačováno ukazateli v terénu a nesmělo vydávat pohlednice, na kterých by byl zobrazen závod. Omezení se s různou intenzitou zachovala v období 2. světové války i socializmu a definitivně byla zrušena až na konci 20. století.

Součástím koncernu Škoda zůstaly adamovské strojírny i v průběhu 2. světové války, kdy byla majoritním výrobním programem zbrojní výroba pro německý Wehrmacht. Ústup Němců z Adamova započal již v únoru, 25. dubna 1945 byla na strojírny podniknut sovětský nálet a bombardování pokračovala i v následujících dnech. Sovětská armáda přišla do města lesní cestou z Babic 9. května 1945 ve 12:35 a Adamov tak byl jedním z posledních osvobozených míst v Evropě.

Jako obrovský průmyslový podnik (na konci války pracovalo ve strojírnách již 8000 zaměstnanců) byly strojírny znárodněny hned v roce 1945 a již v roce 1947 dochází k založení národního podniku Adamovské strojírny, zkráceně Adast. Pod touto značkou strojírny až do roku 2009 vyráběly polygrafické stroje, výdejní stojany pro benzínové čerpací stanice a v období socializmu zejména zbrojní výroba (projektily a rakety sovětské konstrukce). Věhlas si získaly přesné tiskařské stroje, které byly i v období socializmu exportovány doslova do celého světa včetně západní Evropy a USA.

V roce 1992 byl národní podnik privatizován, po zastavení zbrojní výroby však nová majitelé nebyli scopni udržet výrobu a společnost se postupně zadlužovala, což vyvrcholilo v roce 2003 vyhlášením konkurzu. Adamovské strojírny byly převzaty společností Penta, která je po 5 letech opět prodala a v roce 2009 pak došlo ke konečné likvidaci zadlužené společnosti a rozprodeji movitého a zejména nemovitého majetku k pokrytí dluhů.

Areál adamovských strojíren byl částečně rozprodán menším strojírenským společnostem, některé budovy a větší část železniční vlečky byly zlikvidovány, část výrobních prostor byla změněna na sklady nebo zůstává bez využití. I přes neslavný konec průmyslového gigantu adamovských strojíren průmyslový ruch ve městě nikdy docela neustal a na troskách původních strojíren dnes živoří i prosperuje celá řada zajímavých průmyslových firem. Uzavřený, střežený a tajemný areál tak prochází podivným zmrtvýchvstáním, které je provázené netušenými efekty (zpřístupňování či demolice dříve střežených budov a podzemních prostor, zániky a znovuobnovení infrastruktury, přesuny majetku a bizarní změny funkcí budov, míst a strojů). Další osudy strojírenství v Adamově jsou tak docela otevřené.

Zdroje

1. Kreps, M.: Dějiny adamovských železáren a strojíren do roku 1905. Blok, Brno, 1976.
2. Valášek, H., Mariánková, J.: Dějiny adamovských železáren a strojíren v letech 1905–1945. Blok, Brno, 1987.

Komentáře: