Pastevecká osada nad Siněvírským jezerem

Tři prosté dřevěné domečky, polámané ohrady a několik zhroucených oborohů přežily zimu na přelomu let 2016 a 2017 a těší se na ovce a baču, kteří jim vdechnou letní život.

Přestože hory halí těžké dešťové mraky, na poloninu nad Siněvírskou Poljanou svítí sluníčko, ve kterém tají poslední zbytky jarního sněhu. Osada je opuštěná, na své letošní obyvatele teprve čeká.

Malá samota složená ze tří roubených stavení se nachází na úbočí Ozerné hory nad Siněvírským jezerem na katastru obce Siněvírská Poljana (Синевирська Поляна) na Ukrajině. Osada ležící na polonině ve výšce 1180 m nad mořem je přístupná pouze některou z lesních cest a nevede do ní elektrické vedení, vodovod ani jiné sítě. Obývána je pouze v letním období, poté co roztají mohutné nánosy karpatského sněhu a ovce se mohou na poloninách volně pást. Jde o místo velice dobře skryté před ruchem civilizace.

Osada se skládá ze tří stavení a několika hospodářských přístavků. Budovy pochází přibližně z poloviny 20. století, ale pravděpodobn byly obnoveny na místě starších staveb, neboť místní poloniny jsou spásány již po několik staletí. Roubené stavby mají zvenku plášť tvořený vlastními trámy nebo jsou pobity stejně jako jejich střecha rychle chátrajícím dřevěným šindelem. Obytné části staveb jsou zevnitř pečlivě omítány na dřevěné rošty, stropy jsou obkládané dřevěnými tvarovkami a podlahy jsou tovřené bytelnými fošnami. V roce 2017 zůstává ze tří staveb alespoň po část roku obydlena jediná.

Všechny tři domy na polonině jsou v roce 2017 ve značně zuboženém stavu. Přibližně třetina nejvýše položeného domu je uzamčená a v létě stále používána pro pobyt bačů, zbývající část stavení má pak zlikvidovanou podlahu a slouží jako chlév pro ovce. Dva níže položené domy jsou volně přístupné, s poničenou střechou, kterou zatéká do místností a plíseň a hniloba tak urychlují neodvratný konec neskutečně malebného místa daleko od civilizace a vysoko v horách.

Zhroucený oboroh, ve kterém už dávno nikdo nesuší seno na pozadí nejmenšího a nejníže položeného z domků v osadě.

Za zamčenými dveřmi s proskleným oknem v nejvyšší z roubenek je jediná obývaná světnice. Stojí v ní postel s načechranou peřinou. Celou zimu.

Dřevěná veradna prostředního domu skýtá vstup do příbytku, lidmi i bohem již před léty opuštěného.

Podleha, strop i stěny, všechno tu bylo ze dřeva, nanejvýš s troškou omítky navrch. Voda prokapávající děravou šindelovou střechou proto dává budově zabrat.

Jedna stěna docela zmizela a na jejím místě se nachází trošku záhadný kus nábytku. Trošku připomíná dětskou postýlku, ale jeho účel byl možná úplně jiný.

Komentáře: