Průmyslový areál Svitavské nábřeží 7

Následující text byl převzat z tématu Průmyslový areál Černovické nábřeží 7:

Budovy v průmyslovém areálu jsou postaveny po 2. světové válce v období bez výrazného stylu, ovšem s nádechem doznívajícího funkcionalizmu. Nejtypičtějším prvkem jsou kruhová nautická okénka s výplní z čočkovitých luxfer nebo s výklopným zaskleným rámem.

Průmyslový areál na Černovickém nábřeží č. 7 se skládá z větší výrobní/skladovací budovy obrácené směrem do ulice, k železnici a řece a z přízemního garážového traktu obráceného na západ k železniční vlečce. Areál z roku 1949 je v roce 2026 opuštěný a chystá se jeho demolice.

Na vojenské mapě z roku 1967 je dobře patrná hlavní budova areálu a západní křídlo dvorního traktu tvořené vyššími garážemi (světle zvýrazněno), včetně zkoseného rohu, který ustoupil prodloužení vlečky směrem k plynárně Technoplyn (později Linde) na jihu.

Historie

Hlavní, trojpodlažní postfunkcionalistická budova v nautickém stylu, byla vystavěna společně se západním křídlem garážového traktu v létech 1949 až 1950 v tehdejší dynamicky rostoucí rozvojové zóně moderních národních podniků. Severně od budovy ve stejné době probíhalo budování moderních brněnských mrazíren, jižně rozvoj plynárny a západně masokombinátu. Ve stejné době se také celým areálem rozbíhala síť nových vleček, které jednotlivé podniky napojovaly na železnici. Ačkoliv vlečka do mrazíren nejprve končila a posléze i pokračovala v těsné blízkosti areálu, ten na ni nikdy nebyl sám napojen.

Původním účelem areálu (dle výzkumu Jiřího Ambrose) byl provoz Ústředního státního veterinárního ústavu, což zřejmě souviselo s kontrolou hospodářských zvířat dopravovaných na nedaleká jatka, pravděpodobný je též provoz kafilérie. Současně byl areál zřejmě od počátku, nejpozději od 60. let koncipován jako autopark s kapacitami na opravy a odstavování nákladních aut. Je proto možné, že veterinární ústav disponoval vlastními auty pro transport zvířat, podrobnější fungování nám ovšem zůstává utajeno. V 60. létech lze dohledat různé názvy provozu: sanitní jatky, kafilerie, veterinární ústav. V roce 1966 převzala budovy Lékařská fakulta UJEP, která zde zřídila psinec pro chov psů pro výzkumné účely. Následně v roce 1967 připadl areál OÚNZ Brno-venkov a sloužil již jen jako garáže sanitních vozů.

Zřejmě aktivitám veterinární správy odpovídá také zvláštní členění hlavní budovy, která připomíná spíše neobvyklý sklad, ovšem bez výtahů a s netypickým podkrovím (možná později dostavovaným). Po skončení veterinárního provozu a chovu budova doložitelně sloužila jako sklad.

V 90. létech 20. století v hlavní budově působil prodejní sklad lihovin a cigaret, přístavby ve dvorním traktu se změnily na soukromé autoservisy, pneuservisy a sídlo v areálu našlo i několik stavebních firem. V roce 2026 byl areál opuštěn a připraven na demolici.

Popis

Areál je tvořen hlavní budovou na východní straně, v těsné blízkosti železničního přejezdu P1117 přes vlečkovou pobřežní dráhu, vedoucí po Svitavském nábřeží. Za hlavní budovou se ve dvoře nachází dvě křídla dvorního traktu, starší západní, tvořené souvislou stavbou garáží pro nákladní automobily a jižním křídelm tvořeným nesouvislou řadou jednotlivých garáží pro osobní auta. V závěru využívání areálu po roce 2000 byla v jihovýchodním rohu areálu přistavěna přízemní budova vrátnice s kancelářemi, ve kterých později fungovaly stavební firmy či autopůjčovna (Skyscraper, ComforCar, Exres Atack, ObkladKámen.cz).

Netypické je vertikální členění hlavní budovy, která je v části do ulice tvořena třemi podlažími (přízemí, částečné 1. patro a netypické „betonové podkroví“. V části do dvora jsou podlahy o půl výšky patra posunuty - nachází se zde suterén s toaletami, skladový prostor s masivní nájezdovou rampou, umožňující vjezd nákladního auta, a shora je část opět překryta sníženou částí „betonového podkroví“. Podkrovní prostor vznikl pravděpodobně druhotně a jeho účel byl odlišný od výrobního a skladovacího provozu - dle dochovaných instalací mohlo jít o obytné nebo restaurační prostory.

Pohled na hlavní budovu z jihozápadu. Nalevo je vidět hlavní sál s mohutnými vraty pro vjezd nákladního auta kolmo ke hlavní ose budovy. V pravé části je menší administrativní trakt s několika kancelářemi a sociálním zázemím.

Přízemní prostory hlavní budovy jsou vykachličkované světle modrými obkladačkami. To dobře odpovídá zjištěním, že budova byla vybudována jako provoz MÚNZ (městského ústavu národního zdraví), konkrétně Ústředního státního veterinárního ústavu, který kontroloval zvířata přivážená na nedaleká jatka.

V 90. létech 20. století se v budově zabydlel sklad lihovin a cigaret slovutných značek, jak jinak, než z U. S. A.

Členění hlavní budovy je neobvyklé. Striktně technicky má v části do ulice tři podlaží, nad přízemím ještě poloviční podlaží s jedinou kanceláří směrem do ulice a nad celou plochou se pak nachází zvláštní prostor osvětlený světlíkem a kruhovými okny. Ve směru do dvora jsou podlaží o polovinu výšky patra posunutá a mimo suterénu se záchody se tam nachází už jen nákladový prostor s kolmým vjezdem ze dvora.

Kancelářský trakt ve vší své strohosti při čekání na demolici. Tady se o žádném architektonickém stylu mluvit neodvažujeme.

Na celé ploše půdorysu hlavní budovy se nachází zvláštní „betonové podkroví“ osvětlené světlíkem a kruhovými okénky lodního typu. Je možné, že toto patro vzniklo pouze sekundárním předělením prostoru a sloužilo jako obytný nebo restaurační prostor. Jeho dispozice jsou totiž vskutku netypické. Připomínat mohou třeba trojlodní chrám.

Řada kruhových okének je nicméně funkční. V případě, že podlaha tohoto patra původně neexistovala (což považujeme za pravděpodobné, nicméně neprokázané), zřejmě osvětlovala shora výrobní halu.

Nahlédněme společně do světlíku, který se zdá být rovněž produktem přestavby na konci 20. století.

Za hlavní budovou se rozkládá prozaický dvorní trakt tvořený západním a jižním křídlem, oběma složenými z řady garáží.

Svým pojetím garáže dobře zapadají do architektury konce 40. let 20. století, tady se žádné záhadné přestavby nekonaly, pouze tři čtvrtě století poctivé práce.

Také garážový trakt se hlásí k postfunkcionalistickým rysům. Obliba kruhových okének nicméně už pomalu slábla a svého konce dosáhla v 60. létech. Zda je místní řešení z roku 1950 nebo až z pozdějšího období, kdy zde měly základnu brněnské sanitky, přesně nevíme.

Loučíme se se čtenáři i smutným areálem na břehu řeky pohledem na sedmnáct čoček a jednu mřížku. Na viděnou v lepších (průmyslových) časech.

Komentáře: