První brněnská elektrárna

Průčelí budovy první brněnské elektrárny postavené v roce 1881 podle návrhu Thomase Alvy Edisona na dnešní Vlhké ulici v roce 2017. Pohled na budovu elektrárny společně s technickým zázemím truhlářských dílen Národního divadla Brno v čísle 5. Stavba stále slouží potřebám divadla - v současnosti jako truhlářská dílna a sklad.

Nejstarší brněnská elektrárna se nacházela v malé budově průmyslového vzezření na Vlhké ulici v Brně. Parní elektrárna na uhlí vyráběla v budově proud pro brněnské německé divadlo od roku 1882 do roku 1898, kdy bylo divadlo přepojeno na centrální městskou elektrárnu na Radlase. Poprvé bylo osvětlení spuštěno 29. října roku 1882.

Historie

Odvážné rozhodnutí zajistit osvětlení nově budovaného německého městského divadla v Brně (realizace dle návrhu známé dvojice divadelních architektů Fellner und Helmer se ujal stavitel Josef Arnold pod vedením architekta Nebehosteneho, otevřeno bylo v listopadu 1882) elektrickým osvětlením - konkrétně Edisonovými žárovkami - prosadil tehdejší starosta města Gustav Winterholler zejména po neblahé zkušenosti s požádem národního divadla v Praze v červnu 1881. Edisonovy žárovky s dlouze vinutými uhlíkovými vlákny z bambusu byly v roce 1882 nově uvedeny na trh (tři roky po svém vynálezu = zdokonalení žárovek Edisonových předchůdců) a brněnské divadlo tak patřilo k prvním budovám na světě s žárovkovým osvětlením (je ovšem nunto poznamenat, že obloukové elektrické lampy se ve světě pod různými názvy používaly již od roku 1844). V divadle bylo instalováno celkem 1365 (jiné zdroje uvádí až 1920) žárovek a na prostranství před divadlem 5 obloukovek (běžný výkon ranné Edisonovy žárovky činil 72 W, tedy celkem šlo o příkon přes 98 kW, nicméně současně svítilo pouze 890 žárovek s celkovým příkonem 64 kW).

Takový výkon nebylo myslitelné zajistit z baterií a proto se součástí budování nového divadla stala rovněž výstavba parní uhelné elektrárny (s parním strojem a dynamem), poněkud posunuté až na druhý břeh říčky Ponávky, která tehdy protékala pod dnešním Malinovského náměstím (náměstí nemělo v roce 1882 vlastní název a bylo součástí Císařské třídy) ještě po povrchu (do podzemního tunelu byla Ponávka zaklenuta až v roce 1899). Zda byla voda z Ponávky využívána pro napájení parních kotlů, není známo, později je doloženo napájení z městského vodovodu. Za mostem ulice Cejl tehdy začaly vyrůstat první domy nové Offermannovy ulice (dnes Vlhká), pojmenované po místním textilním průmyslníkovi. Jednou z prvních byla elektrárna, navržená Thomasem Alvou Edisonem a vybudovaná v rámci elektrifikace divadla jím vlastněnou společností Societé electrique Edison společně s vídeňskou komanditní společností Brückner, Ross und Cons. Na projekt a jeho realizaci dohlížel Edisonův asistent Francis Jehl.

Původní budova protažená oproti současnému stavu hlouběji do bloku domů se skládala ze dvou částí - větší kotelny a menší strojovny (to je část zachovaná do současnosti). Vybavena byla trojicí parních kotlů systému Dupuis s ohřívačem vody a čerpadlem Schäffer–Budenberg. Komín dosahující výšky 30 m byl společný pro všechny kotle a zbourán byl až po roce 1950. Parní stroj systému Collmann poskytoval výkon 81 kW převáděný pomocí transmisí na 7 dynam (4 Edisonova dynama a 3 Gramova). Stejnosměrný proud (patrně o napětí 110 V) byl do divadla přiváděn podzemními Edisonovými kabely (měděné vodiče o průřezu 830 mm² zalité izolantem v plynové trubce o průměru 82 mm), s obvody zvlášť pro obloukové lampy, žárovky a elektrický odsavač par nad jevištěm.

Tehdejší Offermannova, dnes Vlhká ulice, v roce 1882 teprve vznikala v zadních traktech domů na Kolišti, za říčkou Ponávkou, která tudy po staletí protékala (v roce 1899 byla zakanalizována do tunelu a v roce 1993 definitivně odkloněna do Cacovic). První brněnská elektrárna při pohledu od jihu. Kdysi velkolepá ulice se proměnila ve stísněný prostor ucpaný odpadky a auty.

Elektrárna byla mírně předimenzována, aby v případě výpadku některého z dynam mohly být okruhy napájeny jiným strojem. Postupně došlo k zapojení dalších okruhů veřejného osvětelení na elektrárnu a v důsledku rychlého technologického rozvoje a rostoucí poptávce po elektrické energii (plánovaná výstavba elektrické tramvaje v roce 1900) byla již po 16 letech v roce 1898 elektrárna silně nedostatečná. Bylo proto nutné přistoupit k vybudování nové městské elektrárny na Radlase, poskytující střídavý proud (opět při napětí 110 V), na kterou bylo divadlo v témže roce přepojeno.

Budova elektrárny zůstala i po zrušení výroby elektrické energie v majetku městského divadla, nicméně za 2. světové války, pravděpodobně 20. 11. 1944 došlo díky bobmardování Brna letectvem USA k poškození části budovy - zadní část (kotelna) byla odbourána stejně jako původní nepříliš strmá sedlová střecha a zbývající část budovy byla přestavěna a vybavena vyšší sedlovou střechou s hřebenem kolmým k původnímu. V současnosti (2017) slouží jako sklad a dílna Národního divadla Brno. Rozvody v divadle se dočkaly první rekonstrukce až v roce 1926, některé jejich části však byly v provozu až do roku 1971. Původní žárovku a části rozvodného systému lze v současnosti obdivovat v nevelké vitríně ve foyer divadla před vchodem do šaten.

Thomas Alva Edison se „stavbyvedoucím“ Francisem Jehlem elektrárnu krátce navštívili při své dvoudenní návštěvě ve dnech 13. až 15. 9. 1911, tedy v době, kdy již byla 13 let mimo provoz a ve značně zchátralém stavu. Stav elektroinstalace v divadle (staré tou dobou již 29 let!) však vynálezce a průmyslníka uspokojila. V rámci své návštěvy rovněž předvedl Brňanům automobil.

V letech 2000 až 2003 působil v průmyslové budově na protější straně Vlhké ulice klub s názvem inspirovaným historií místa „Edison Garden“. Jeho provozovatel Rudolf Hošna nicméně nebyl schopen zajistit dodržení stavebního zákona a klub byl později zrušen a majitel odsouzen za majetkovou trestnou činnost. Demolice ponuré budovy v roce 2010 vytvořila jednu z ohavných a nezvratných ran na tváři historického města a zmizela při ní typická průmyslová budova Brna konce 19. století. Stavba z režného cihelného zdiva (kvality, která je dnes už takřka nemyslitelná), nepostrádala potenciál po vhodně provedené rekonstrukci uchovat originálního ducha města namísto moderní zástavby, která je stylově nerozeznatelná od zbytku světa a hodí se spíš do pouště bez historie než do místa s tak intenzivní historickou hodnotou. V dotčeném areálu je v současnosti (2017) v plánu výstavba obchodního komplexu ve tvaru obří žárovky, s pracovním názvem „Edison Center“, zatím ho však kryje rumiště.

Popis

Současná budova je tvořena přibližně polovinou původní budovy - strojovnou, ve které se nacházel parní stroj se setrvačníkem a dynama poháněná transmisí. Vnější fasáda odpovídá původní podobě budovy, konstrukce krovů je ovšem poválečná a vyšší než původní. K budově je přistavěna nižší hala a technická plocha obehnaná ze severu zdí a přístavbou. Vertikálně členěná fasáda s pilastry z režných cihel a bíle omítnutou výplní odpovídá původní podobě stavby, nicméně je paradoxně necitelně poškozená vsazenou plastovou elektrickou rozvodnou skříní. Zajímavou součástí stavby jsou do Vlhké ulice postavené dvě rohové věže obsahující v horní části tři ocelové trny - pravděpodobně původně nesoucí izolátory pro vedení trojfázového proudu nadzemním vedením (v pozdější době, protože původně byl produ do divadla veden v zemi uloženým kabelem). Tato domněnka nicméně čeká na ověření.

V současnosti tvoří elektrárna drobnou, pozapomenutou technickou památku na průmyslovou historii Brna (prohlášeno kulturní památkou Ministerstvem kultury ČR 20. 7. 2010).

Ozdobné dveře do elektrárny možná pamatují dobu, kdy se v Brně ještě svítilo pouze svíčkami a plynem.

Německé městské divadlo v Brně (dnes staré neboli Mahenovo divadlo jako součást Národního divadla v Brně) vystavěné v letech 1881 až 1882 podle návrhu architektů Fellnera a Helmera (architekti divadel mj. ve Lvově, Liberci, Oděse, Szegédu, Budapešti, Iaşi, Salcburku, Vídni, Mladé Boleslavi, Praze, Černovicích, Salzburgu, Štýrském Hradci, Rijece, Curychu či Bratislavě) bylo jednou z prvních budov na světě osvětlených žárovkami.

Průkopnickou éru, jakož i Edisonův projekt osvětlení divadla žárovkami připomíná na Malinovského náměstí před divadlem od roku 2010 socha brněnského autora Tomáše Medka. Žárovky denně obdivují tisíce lidí, na elektrárnu, která jim dodávala potřebný proud, skrytou o pár desítek metrů dál v tenatách Druhého Brna, si však dnes už nikdo nevzpomene…

Zdroje

1. Nováková, J.: Parní elektrárna na Offermannově (Vlhké) ulici. Dostupné z http://www.ndbrno.cz/o-divadle/online-archiv/parni-elektrarna-na-offermannove-vlhke-ulici.
2. Jančíková, M.:
3. Encyklopedie města Brna: Zřízení první elektrárny v Brně. Dostupné z http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_udalosti&load=2230.
4. Macholán, J.: O brněnském divadle. Elektřina v Brně před 100 léty (1.). Dostupné z http://elektrika.cz/data/clanky/vnmobe011217/view.
5. June, G. B.: Thomas Alva Edison. Dostupné z http://www.thomasedison.com/enlightened.html.
6. Muzeum města Brna, Archiv města Brna: Bombardování Brna. Dostupné z http://www.brno.cz/bombardovani/.
7. Soukupová, J.: Tady je Hošnovo! Tedy bylo. Dostupné z http://brno.idnes.cz/tady-je-hosnovo-tedy-bylo-0yd-/brno-zpravy.aspx?c=A100601_1394210_brno-zpravy_dmk.
8. Vrbecký, F.: Zmizelé stavby v ČR. Dostupné z http://www.foto-vrbecky.estranky.cz/clanky/zmizele-stavby-v-cr/klub-edison-garden-bourani-historickych-budov.html.
9. Neznámý autor: Historie osvětlení Mahenova divadla. Vitrína ve foyer divadla.

Komentáře: