Šamotka ve Vidnavě

Historie a současnost

Továrna na šamotové výrobky ve Vidnavě byla založena v 60. letech 19. století bratry Letzelovými a bez zásadních proměn charakteru výroby fungovala až do poloviny 90. let 20. století, tedy přibližně 130 let. Továrna na břehu řeky okraji města u nádraží disponovala vlastním kaolinovým lomem s úzkokolejnou drahou vedoucí tunelem a po mostě přes řeku Vidnávku do areálu. Na opačné straně vedly do areálu dvě koleje vlečky, zaústěné do stanice Vidnava odděleně.

Majestátní komíny nad prázdnou skořápkou továrny se slepými okny lákají pátrače jako maják nad zasněženou krajinou.

V roce 2010 byla továrna již delší dobu opuštěná a víceméně neopravitelně zdevastována - majitelem byla tou dobou banka Moravia. Koncem roku 2010 se v souvislosti s opravou jezu na řece objevili v areálu hlídači, kteří mně znemožnili další dokumentaci objektu. Nový majitel údajně zamýšlel demolici a změnu využití areálu, ke které ovšem dosud nedošlo.

Most bývalé úzkokolejky k lupkovému lomu.

Až roztaje sníh, budou na mostě vidět drážky po kolejnicích.

Tajemný areál je je pod sněhem ještě ponuřejší.

V areálu se nachází několik provozních budov včetně pecí, kde se vypalovaly šamotové výrobky, zbytky železničních sytémů, dva cihlové komíny a ředitelská vilka. Podařilo se najít dokumenty o spojení podniku s továrnou Dinaska ve Svitavách, patrně patřily v období socializmu do téhož koncernu Moravských šamotových a lupkových závodů.

Jako by v mementu průmyslových trosek dlelo cosi antického.

Uvnitř v halách sníh není, stroje ovšem taky ne.

Místy jsou ve fabrice celé opuštěné ulice.

Do některých budov se už nepodíváme - a nebo podíváme úplně skrz.

Temné průhledy do temných zákoutí nedaleko konce světa.

Zvědavá hlava vykukuje z okna, které nevede nikam.

Záhadný nápis. Bylo zde zboží pro brněnský Zetor nebo stání pro traktor téže značky?

Do někteých oblastí se není radno pouštět. Moře zdí a stříšek hrozí zavalením lidských červů.

Vidnavské dominanty.

Němý pohled dokořán otevřených oken a dvěří. Co by na to říkali bratři Letzelové?

Němý pohled rozdrásané zdi jako by se pokoušel vyslovit jediné slovo. S vyčítavým a přesto nechápavým úsměvem, slyšíme z továrních úst bolestné: „Proč?“.

Tohle není sušák na vlasy ani obří dalekohled.

Oba komíny nepohnutě stojí a oproti ostatním stavbám se nezdá, že by na nich zub času zanechal nějaké známky. Kdo ví, možná, že právě komíny přežijí z celé šamotky nejdéle.

Tudy lze sestoupit do spodního patra, které zaplavila voda, jež se pak promenila v led.

Kdo ví, co všechno zůstalo pod troskami. Lidé snad ne, ale desítky let jejich práce a osudů jsou nenávratně pohřbeny pod sutí a sněhem.

Spodní patra zalila voda, která v místnostech zmrzla. Mohli jsme se tak procházet těsně pod stropem a koukat na opuštěné dílny z ptačí perspektivy, jako by je někdo zalil do skla v okamžiku odchodu poslední směny.

Po několikametrové vrstvě ledu se lze pohybovat v místech, kam by se v létě člověk normálně nedostal.

Některá místa jsou ovšem vysloveně nebezpečná.

Ani depresivní stav továrny, mráz a truchlivá obloha nepřiměly autora článku, aby přestal dělat blbosti.

Schody na půdu výrobní haly. Výš už lze vylézt jedině na komín.

Rozbitými okny továrních hal profukuje vítr a venku nad sudetskou krajinou pomalu vyhasíná den.

A za okny pomalu usíná další sudetský den; den nad rozvrácenou krajinou.

Schodišti nechybí nic kromě zábradlí.

Kdo to tam o dvě patra níž stojí a kouká nahoru?

Přestože závod už je v troskách, komíny stojí majestátně a bez poskvrnky.

V těchto pecích vznikaly šamotové výrobky pro řadu dalších moravských průmyslových podniků.

Většinu toho, co ještě mělo cenu, někdo ukradl a prodal. V místnostech se povalují jako smutné memento někdy nepochopitelné předměty zvláštních tvarů a barev.

Vzduchotechnika pecí, ve kterých vznikaly šamotové výrobky. Návštěva ve Vidnavě je prvním krůčkem k pokusu zmapovat sudetskou keramickou výrobu.

A další a další rozbořené budovy, jejichž procházení nebere konce.

Obří kotel s ohyzdným otvorem se pomalu rozpouští ve vlastní rzi.

Stropy hal, kam člověk nedosáhne, zůstaly opuštěnou divočinou, podléhající přirozené zkáze.

Jsou místa, kde se čas zastavil a už nikdy se nerozběhne.

Pahýly odřezaného potrubí trčí ze stěn šamotky jako osekané údy. Nikdo už neopraví oprýskané zdi a nesvaří ocelové řezy. Nepřichází však ani demolice, jen marnost…

V katastru Vidnavy jsou blokovány pozemky pro potenciální předání Polsku jako kompenzace za 60 let staré převody půdy. Šamotky se ovšem netýkají.

Pahýly trub připomínají cévy vytržené z těla ve smrtelné křeči.

Již z dálky vyzývá továrníkova vila k prozkoumání. Zde jistě najdeme klíč k některým otázkám a záhadám z provozních budov.

Vilka byla v roce 2010 narozdíl od továrny ještě ve výborném stavu. Nejspíše ji ale také semelou lhostejnost a čas.

Němci vybudovali továrnu i vilu u ní. Co zbude po Češích?

Nehybný Černěnko sleduje zkázu napůl již z podlahy. Co by řekl ve své době o Vidnavě on?

Dinaska Svitavy byla koncernovou sestrou vidnavské šamotky. Dodnes je ovšem v čilém provozu (2010).

Fotokniha Barwy i rytmy Śląska o rozkvětu polského příhraničí, plná usměvavých horníků, dělníků, železničářů a žen s bizarními účesy 60. let 20. století, už nemá komu vlévat do žil budovatelský optimizmus. Zanedlouho sama zplesniví a opustí svět současně s výdobytky éry, o které pojednává.

Nejhezčí dílo nyní odvádí plíseň. Jemné krajkoví jejího přediva dorůstá až nadlidských rozměrů.

Na shledanou, šamotko. Dala jsi ráz místnímu okolí a po dvě staletí jsi poskytovala práci lidem, kteří přišli měnit zdejší zvláštní kraj. Stala jsi se součástí historie Vidnavy a i když chátráš, kouzlo udělané práce z tebe jen tak nevyprchá.

Komentáře: