Železnice plná páry Dačice

Hlavní kolejiště úzkokolejky se nachází ve dvoře statku Jirsových. Jeho adresa je Antonínská 75, přestože blíže vede ulice Luční.

Železnice plná páry je název pro muzejní úzkorozchodnou dráhu, která se rozkládá v Dačicích pod Luční ulicí, na pravém břehu Moravské Dyje. Dráhu na místě, kde historicky koleje nikdy nevedly, vystavěl v roce 1995 její zakladatel a majitel Zdeněk Jirsa, který ji provozuje s rodinou jako součást malého železničního muzea.

Historie

Prapočátek zahradní železnice v Dačicích spadá do roku 1994, kdy si tehdy devítiletý chlapec, Zdeněk Jirsa pořídil pár metrů 600 mm kolejí a jeden plošinový vagón. V patnácti letech pak se svým otcem sestrojil první funkční parní lokomotivu a začala stavba skutečné železnice. Se stavbou drážky o rozchodu 600 mm pokračovali ve volném čase dobrovolníci a nadšenci z dílů různých zaniklých průmyslových železnic (dolů, kamenolomů…). Po původní trati z roku 1995 se v Dašicích jezdilo do roku 2005. Poté proběhla generální rekonstrukce, která trvala téměř dva roky a díky ní se drážka dostala do současné podoby (2024). Aktuální stavební délka (součet délek všech kolejí) se blíží ke 400 m. Od roku 2001 slouží jako volnočasová atrakce v rámci malého železničního muzea, které se na statku Jirsových nachází.

Ve dvoře se nachází trojice hlavních kolejí a několik odboček do bývalých chlévů, které slouží jako remízy pro lokomotivy a vozy. Spojení kolejí kdysi průmyslové a dnes zahradní železnice s historickým statkem je překvapivě velmi organické a vypadá to, jako by koleje vedly ze statku odjakživa.

Popis

Drážka je složena z celkem 350 m kolejí, přičemž nejdelší trasa z depa v bývalém chlévě statku až na konec kusé koleje za jezírkem u řeky měří 256 m. Drážka vychází ze statku na severozápadě a míří k jihovýchodu, kde na konci řeky končí malou dvojkolejnou výhybnou na břehu umělého jezírka. V případě jízdy s cestujícími zde lokomotiva objíždí soupravu. Po cestě úzkokolejka překonává přejezdem polní cestu na pravém břehu Moravské Dyje.

Přes své poměně nevelké rozměry disponuje zahradní železnice celkem čtyřmi lokomotivami, z toho dvěma motorovými a dvěma parními. Zatímco parní lokomotivu Jůlii č. 1 postavili nadšenci z Železnice plné páry vlastníma rukama v roce 2011 jako novostavbu, druhá lokomotiva Maffei 2962 z roku 1908 doputovala do Dačic z Mnichova a Niklassdorfu a na statku nyní prochází zúžením rámu a přerozchodováním zte 760 mm na 600 mm. Mimo to je v provozu na drážce jedna lokomotiva BN30 a malý jednoválcový dieselový stroj jménem Plop. Cestujícím slouží několik osobních vozů vzniklých místní přestavbou kiplor ze zaniklých úzkokolejek.

Na zahradní železnice se konají třikrát ročně pravidelné jízdy (Přivítání prázdnin s lokomotivou Jůlinkou, Dušičky pod parou a Mikuláš pod parou), po zbytek roku jsou ale Jirsovi ochotni pro návštěvníky vypravit speciální jízdy a laskavě je provést svým muzeem, na které jsou zaslouženě hrdí.

Na statku se nachází „stanice“ Dačice-Luční. Protože ale úzkokolejka není drahou v pravém slova smyslu, i termín stanice uvádíme jen v uvozovkách.

První z obou parních lokomotiv, Jůlinka, byla kompletně postavena v Dačicích, čímž město stanulo po boku slavných metropolí, kde se vyráběly lokomotivy, jako jsou Praha, Plzeň, Česká Třebová či Adamov.

Také lokomotivka s jednoválcovým dieselovým motorem Plop je s výkonem 7,5 kW věrným služebníkem zahradní železnice. Svým jménem se řadí po bok druhého dieselového stroje, lokomotivy BN30 původem z hodonínské cihelny, s výkonem 22 kW a jménem Bubo (v Dačicích jezdí od roku 2002).

Rámy prozrazují, že tři zelené vagónky pro cestující stojí na základech klasických kiplor.

Kromě čtyř lokomotiv, čtyř osobních a patnácti nákladních vozů o rozchodu 600 mm lze v Dačicích narazit i na unikátní torzo vozu M201.003. Písmeno M podle inženýra Kryšpína měl v názvu přestože jezdil na elektřinu, i když si nejeden kibic myslí, že by tam mělo být spíš E (jako u panťáků).

Náhodný kolemjdoucí narazí na železnici nejspíše na přejezdu přes cestu podél řeky. Dráha se mu pak bude jevit takto romanticky.

Pohled na druhou stranu k jezírku, na kusou kolej s odstavenými nákladními vozy a jezírko, kterému by slušela kolejová smyčka (ale není tam, jen výhybna pro objíždění soupravy).

A to je konec Železnice plné páry. Na podzim, když opadá listí ze stromů, jsou odsud vidět vlaky na velké dráze na protějším břehu řeky.

Plop objíždí soupravu osobních vozů v bezejmenné výhybně, veden zkušenou rukou svého nejen duchovního otce pana Zdeňka Jirsy.

Tady by se chtěl stát železničářem snad úplně každý!

Komentáře: