Popis
Stanice Głuchołazy zaujímá jedno z předních míst na žebříčku nejzajímavějších lokalit na české železniční síti. A to i přesto, že na české železniční síti vlastně neleží - jde o polskou stanici, přes kterou prochází peážní část tratě 292 Zábřeh na Moravě - Krnov, což v průběhu staletí přineslo stanici výjímečné postavení přinášející řadu zajímavostí a netradičních námětů.
Vzpomínka
Jiří Kalina vzpomíná: Přes Głuchołazskou stanici jsem poprvé projel relativně pozdě, až v roce 2005, kdy jsme se vydali s redakcí časopisu Bobří stopa na návštěvu k jednomu z klubů ve Slezsku - Stříbrné letce z Javorníka. Později jsem se dočetl, že snad ještě tehdy platila poválečná smlouva Československa s Polskem, podepsaná pod patronátem Sovětského svazu, která zavazovala Poláky, aby umožnili průjezd českoslovnských vlaků. Ty zase musely splnit podmínku zatemnění všech oken! Výstup a nástup byl tehdy samozřejmě naprosto nemyslitelný. A tak, přestože již byly v roce 2005 oba státy součástí Evropské unie, zastavovaly české vlaky na rezivé šesté koleji, co nejdál od staniční budovy a nástupiště, aby snad někoho nenapadlo opustit vlak. Občas hlídali soupravu polští pohraničníci. Zastavit se muselo - v Głuchołazech vlak projíždí úvratí - nepřátelská atmosféra a stísněnost prázdného nádraží, vypadajícího stroze za fasádou z neomítaných tmavě rudých cihel však působila děsivě. A každý si přál, ať už se proboha vlak co nejdřív rozjede a opustí místo, které jako by vypadlo z válečného filmu, dřevěná střecha nad nástupištěm vypadala jak někde v koncentračním táboře,… Zatemňovací nařízení se tehdy již nedodržovalo, městem projížděly moderní motorové soupravy a ani vojáci se samopaly nestáli na schůdcích posledního vozu, přesto zůstávaly na hranicích kontrolní stanoviště s lávkami, ze kterých mohli pohraničníci pozorovat, neleží-li někdo na střeše vlaku a u každého přejezdu stála závorářka se žlutým praporkem. Za městem pak klesala k řece Bělé strmá vlečka procházející v papírnách přs dvě staroobylé točny. Průjezd vlakem přes Głuchołazy tak byl na začátku 21. století jen ztěží uvěřitelnou exkurzí o desítky let nazpátek. Do dob, kdy provoz na železnici řídila orezlá plechová návěstidla se zvedaími rameny a obrovskými lucernami, traťoví mistři mávali praporkem a lázenští hosté ze secesních hotelů kapesníkem na vlak jedoucí krokem přes perlu Sudet - Głuchołazy.
Zdroje
- Číselník železničních stanic, dopravně zajímavých a tarifních míst SŽDC SR70.
|
