Jihomoravské dřevařské závody Šebetov

Celkový pohled na původní parní pilu barona Königswartera a později Jihomoravské dřevařské závody v Šebetově od železniční stanice Šebetov.

Jihomoravské dřevařské závody Šebetov se nachází v obci Šebetově, nedaleko železniční stanice Šebetov, se kterou jsou spojeny zrušenou vlečkou. Od roku 2001 je závod mimo provoz, víceméně opuštěný a chátrá.

Lesy v okolí Šebetova byly po staletí v majetku církve, poté v průběhu 18. a 19. století několikrát změnily majitele, až v roce 1877 získává koupí od továrníka Jana Mayi místní pozemky baron Mořic Königswarter. Ten jako první v okolí začal s moderním lesním hospodařením a umožnil tak využití plného hospodářského potenciálu šebetovských lesů. Hlavní reformy lesního hospodářství pak realizoval jeho vnuk jan Königswarter, který nechal v letech 1895-1898 postavit na místě předpokládané železniční trati ze Skalice nad Svitavou do Chornice parní pilu. Trasa předpokládané trati a budoucí stanice Šebetovtehdy nebyla zcela přesně známa a tak čekala moderní parní pila na vybudování spojení celých dalších deset let, po které se vozilo dřevo povozy k nádraží ve Skalici.

Na leteckém snímku z roku 1956 jsou zachycené haly dřevařských závodů po poslední velké rekonstrukci továrny. Záběr na totéž místo v roce 2014 ukazuje zřícenou střechu jedné z hal a obklíčení solárních elektráren na původním poli.

V následujících letech vyrostl z pily významný závod na zpracování dřeva dodávající ve druhé polovině 20. století dřevěné výrobky do mnoha států Evropy i do zámoří. Z lesů nezatíženžých intenzivním hospodařením se svážely na pilu obrovské letité stromy, některé i přes metr v průměru. Aby mohly být zpracovány, bylo nutno je nejprve ručně osekat, dále byly zpracovávány na něklolika dřevěnyých cirkulárkách, nutovačkách a zařezovačkách. Litinové byly pouze dvě hoblovačky a dva bubny na řezání beček. Dvanáctihodinová pracovní doba od 6 do 6 s hodinovou přestávkou v poledne na oběd a dvěma kratšími přestávkami k dopolední a odpolední svačině byla postupně zkracována. Výrobním artiklem byly latě, prkna a trámy na stavby, šindele na střechy, dýhy na výrobu beček pro cementárnu v Maloměřicích a zejména válečky jako surovina pro papírenský průmysl.

Po modernizaci strojového vybnavení vyráběla pila též bedny pro řadu moravských cukrovarů. Zboží se expedovalo po vlečce do stanice Šebetov a odtud vlaky po celé zemi. V roce 1912 vypukl na pile požár, který záhy zachvátil celou bednárnu a někteří zde pracující dělníci si dokonce nestačili sebrat s sebou ani své odložené svršky. K hašení požáru byly přivolány hasičské sbory ze širokého okolí, nicméně bednárna lehla celá popelem a jedině díky židovskému hasičskému sboru, který přijel s parní hasící stříkačkou se podařilo zachránit aspoň katry.

V 10. letech 20. století majitel baron Königswarter nechal inovovat strojní vybavení - přivezeny byly moderní strioje, některé dokonce z Ameriky. Zakázek dokázal majitel zajistit takové množství, že ani po několikanásobném zvětšení provozu a modernizacích pila nebyla schopna zajistit si dostatek suroviny na výrobu beden a musel objednávat prkna na pilách z bližšího i vzdálenějšího okolí, včetně pil v Moldavici a Stryji na Zakarpatí. Pracovní podmínky byly velmi špatné a životní prostředí mizerné. Před první světovou válkou neexistovala na pile jídelna ani kuřárna, místnosti nebyly vytápěné.

V roce 2015 je vstup do těžce zkoušeného areálu dřevařských závodů volný. Tady se zastavil čas již před více než desetiletím. Věc je o to smutnější, že nedaleko odtud vzniká u nádraží malá soukromá pila prakticky od nuly. Nejen tady se lze ptát, zda muselo národní hospodářství upadnout, aby mohlo se zpožděním dvaceti let pomalu vstávat z popela.

Za první světové války nastoupily na dělnická místa většinou ženy které vykonávaly prakticky všechny práce včetně řezání na katrech a cirkulárkách, nastoupli též židovští, italští a dalmátští dělníci. V roce 1917 proběhla na pile stávka, kterou se majiteli podařilo rozvrátit a reagoval na ni masovým propouštěním. Nicméně po válce výroba opět rostla. V roce 1918 založili dělníci na pile odbočku sociálně demokratické strany, jejímž prostřednictvím se snažili dosáhnout zvýšení mezd a zkrácení pracovní doby na 8 hodin. V roce 1925 došlo k další stávce za zvýšení poměrně nízkých mezd, kterou opět majitel řešil výhrůžkami a propouštěním odbojných dělníků. Výsledkem byla radikalizace dělníků a založení odbočky komunistické strany nadále bojující za dodržování osmihodinové pracovní doby a zřízení důchodového zabezpečení.

V roce 1929 se v důsledku ekonomické krize práce prakticky zastavila, muži byli posláni na práce do lesa, kde dostávali plat 5 korun na den. Během 30. let 20. století se provoz opět vrací do starých kolejí. Výroba se pak masivně zvyšuje po vypuknutí 2. světové války, navíc je správním zaměstnancům nařízeno, že se mají přihlásit o německé státní občanství, což většina z nich učinila. Válečná výroba patří k nejpropduktivnějším obdobím závodu, v roce 1944 však prchá majitel baron Königswarter, který má částečně židovské předky, do Švýcarska .

Obnovění provozu pily po válce vázlo díky nedostatku transmisních řemenů, které se podařilo získat až z továrny ve Mstišově v severních Čechách. Na a href="/tema/Vlečka Šebetov - dřevařské závody">vlečce byly odstaveny vagóny s municí a zbraněmi, které neumožňovaly expedici. Závod byl zestátněn a v roce 1950 začleněn do podniku Středomoravské pily, v jehož rámci nastal nový rozvoj výroby a zvýšení počtu dělníků ze 120 na 208. Současně byla zahájena rozsáhlá přestavba a modernizace závodu, který tak dotal víceméně současnou podobu. V roce 1956 byla dokončena stavba generátoru na výrobu elektrické energie a do všech hal se postupně zavádělo topení.

V areálu jsou desítky staveb z různých desetiletí a v různém stupni rozkladu. Jako by člověk listoval nedopsanou a místy ohořelou kronikou českého venkovského průmyslu posledního století.

Těžko říct, čím listuje muž, kterého tu v blíže neurčené době kdosi nakreslil na zeď pod hejno usekaných hlav. Připomíná snad jednoho z Italů či Dalmatinců, kteří tu pracovali za 1. světové války?

Po provedení mechanizace a rekonstrukci pilařské výroby se v závodě v roce 1975 zpracovávalo 40 tisíc m³ kulatiny z lesní závodů Rájec, Moravská Třebová a Prostějov. Zpracování probíhalo na třech rámových pilách. Nadále se vyráběly bedny, průmyslové odřezky pro celulózky, palety pro ČSD.

Podnik zůstal v provozu i v průběhu privatizace v 90. letech 20. století, po níž se dotal pravděpodobně (dle rozhovoru s místními zaměstnanci) do rukou zahraničních materiálů, kteří výrobu postupně utlumili a zrušili. V současnosti je areál v majetku firmy PASEB a. s., která nemá webové stránky a o jejíž činnosti nelze zjistit nic, kromě údajů zveřejňovaných v povinných registrech (obchodní rejstřík apod.). V těsném sousedství bývalých dřevařských závodů provozuje firma rozsáhlou solární elektrárnu a jedinou dohledatelnou informací je, že neudržuje v pořádku prostranství v bezprostředním okolí bývalého areálu.

Západní část areálu bývalých Jihomoravských dřevařských závodů v Šebetově.

Část menší ze dvou hal, které v areálu sloužily pro výrobu beden a dalších dřevěných produktů. Vrata, kterými na úzkokolejné drážce vjížděly kmeny na katr, zmizela již před léty…

Někdy okolo roku 2005 se prolomily dřevěné nosníky střechy haly a její část se zhroutila do budovy. Od té doby se tady zastavil čas.

Trosky výrobních hal si pomalu bere příroda. Co by na to řekl baron Königswerter?

Díry v podlaze naznačují, že budova má i podzemní podlaží.

Ačkoliv nejsme elektrikáři, cosi nám říká, že déšť nedělá rozvaděčům tohoto typu úplně dobře.

Co by to bylo za opuštěnou továrnu bez zaměstnaneckých skříněk? Jejich obsah nechť však tentokrát zůstane tajemstvím.

Světaznalí čtenáři jistě odhalí, čeho se týkají nápisy na víku od jedné z desetitisíců dřevěných beden vyrobených během 20. století v Šebetově.

Mírně lascivní slečna láká zaměstnance dřevařských závodů ke koupi moderního vozu Škoda Favorit už skoro třicet let. Favority pomalu mizí z českých silnic, ale úsměv na plakátu je pořád skoro stejně zářivý.

Panoramatický snímek haly s částečně zřícenou střechou. Když se mezi budovami zvedne vítr, zdá se nám, jako bychom slyšeli ozvěnu katrů, které lačně porcují dřevo z okolních lesů.

Ani přísné zákazy kouření neuchránily budovu v roce 1912 před ničivým požárem. V některých provozech směly posléze pracovat pouze ženy, které (narozdíl od většiny mužů) neholdovaly cigaretám.

Na podlaze haly se válejí zřícené nosníky dřevěné střešní konstrukce. Pod sněhem, na dešti, větru a slunečním svitu se pomalu proměňují v prach.

Zvláštní otvor v severní prkenné stěně haly sloužil pravděpodobně k průchodu potrubí z kotelny, která v areálu vyrostla v 70. letech 20. století.

Nejhezčí pohled na areál dřevařských závodů je ze střechy kotelny.

To je ona - kotelna na tuhá paliva, která mohla sloužit i ke spalování dřevního odpadu z výroby. Obitá trapézovým plechem potvrzuje design průmyslových staveb z konce 20. století.

Vstup je dovnitř samozřejmě odjakživa zakázán. Neměli byste se proto dívat ani na následujíécí fotky.

Vrata pod dvojicí kotlů pravděpodobně sloužila k vyvážení popela. V době započaté demolice (kotle už byste v kotelně hledali marně) byly zasypány šamotovými vyzdívkami.

Šamotu je tu dost na stavbu několika komínů, krbů nebo pecí.

Budova kotelny má několik pater v různých úrovních. V místnostech se nachází už jen pozůstatky, často záhadného původu.

Některé místnosti jsou barevně vděčné. Hmota na podlaze připomíná bentonit nebo plnivo nějakých odlévacích forem; jeho skutečný původ však už těžko zjistíme.

Trinatriumfosfát se v kotelnách používá pro změkčování vody (vytváří s vápenatými solemi typický kotlový kal) a jako antikorozní přísada.

Všechny nádrže už někdo demontoval před naší návštěvou. Uvolněný prostor by se dal využít třeba pro hraní divadla…

Nedostatek modré barvy je v budově řešen intenzivní září azurových kachliček na toaletách.

Vzhledem ke zvláštnímu řešení kohoutků podezříváme projektanta, že studoval v USA či v Británii.

Sprcha byla v průběhu let patrně adaptována pro specifické činnosti.

Zátiší s kohouty vypadá tak, jak se na slušnou kotelnu patří.

Řídící pult je prakticky jediným velkým zařízením, které v kotelně zůstalo po demontáži strojů. I když nevíme, k čemu přesně sloužil, umíme si představit řadu věcí, které by se pomocí něj daly řídit.

Přes nástěnný tahák pronikáme do nejzajímavější místnosti v budově - provozní laboratoře.

Všechno je v pořádku. Rudé kontrolky poslušně tmí, nehrozí nám tedy patrně žádné nebezpečí.

Najít v opuštěné průmyslové budově zachovalo laboratoř, se poštěstí jen občas. Byrety vypadají, jako by je laboranti opustili minulý týden.

Zátiší s odměrným sloupcem, titračními baňkami a acidobazickými indikátory.

Některé části areálu jsou doposud využívané, jiné méně. Škoda je ovšem všeobecná.

Vrcholí podzim a šebetovský dřevařský závod si brzy připíše další křížek na své poslední cestě.

Zdroje

1. Jihomoravské dřevařské závody, závod Šebetov, dostupné z http://www.sebetov.cz/titulni-strana/obec/sebetov-vcera-a-dnes/drevarske-zavody/.
2. Šebetovský zpravodaj, květen 2011. Dostupný z http://www.sebetov.cz/e_download.php?file=data/editor/98cs_25.pdf&original=kveten+2011.pdf.

Komentáře: