Konzervárna v Moynaqu

Ohlodaná provozní budova v horním areálu zaniklé konzervárny v Moynaqu.

Konzervárna ve městě Moynaq je opuštěná továrna na zpracování ryb z Aralského jezera, která pracovala v rozmezí let 1933 až 1998. V současnosti (2017) je továrna částečně v demolici a částečně v rekonstrukci.

Historie

Stavba konzervárny v desetitisícovém Moynaqu (jméno města se nejčastěji píše v karakalpačtině latinkou, v azbuce jde o Мойнақ, uzbecky Mo‘ynoq resp. Мўйноқ, rusky Муйнак, česky Muynak) na jižním pobřeží Aralského jezera započala v roce 1933. Šlo o strategické zařízení, jehož význam vzrostl po napadení Sovětského svazu Německem v roce 1941, neboť v té době bylo z Moynaqu expedováno 5 miliónů konzerv vyrobených z poraženého dobytka odehnaného z okupovaných území na Ukrajině a v Rusku.

Svým významem bylo zásobování sovětských armád potravinami srovnatelné se zbrojní výrobou, proto byl závod utajen a přísně střežen. Po skončení 2. světové války se závod vrátil ke zpracování masa ryb z Aralského jezera, na jehož břehu stál - rybářské lodě tak vykládaly své úlovky přímo v areálu konzervárny, kde byly dále zpracovávány.

Pohled z horního areálu k jihu na slaniska za továrnou, kde se kdysi nacházela hladina Aralského moře.

Polopodzemní vodojemy jsou už desítky let mimo provoz. Okolo nich se pasou kozy.

Jeden vysoký a tři nízké vodojemy nad Moynaqem. Dokonalý obraz zkázy sovětského průmyslu.

Nejmladší, nedostavěný vodojem, nabízí zevnitř pohled, který zná dobře každý ježek v kleci.

V 50. letech 20. století se pohybovaly úlovky okolo 40000 t za sezónu, nejcennější aralský sumec dosahoval výlovu až 2000 t ročně. Aralské jezero si drželo až do 60. let 20. století třetí pozici co do množství ulovených ryb ze všech vnitrostátních nádrží v SSSR - z tohoto množstí se v moynackém závodě ročně vyprodukovalo 22 milionů jednotlivých konzerv ze 39 různých druhů ryb, mj. sumců, lososů, jeseterů, kaprů, candátů, tlouští, štik, ostruch, cejnů a plotic. Protože do Moynaqu nevede železnice (nejbližší stanice je Qon‘ırat/Қоңырат/Qo‘ng‘irot/Қўнғирот/Кунград/Konirat cca 105 km jižně od Moynaqu), byly konzervy odváženy na lodích do Аралу/Aralsku na severním pobřeží jezera a odtud po železnici po celém území SSSR.

V 80. letech začala v souvislosti s odkloněním vod dvou hlavních zdrojnic Aralského jezera Amudarji a Syrdarji do závlahových kanálů za účelem pěstování bavlny stoupat salinita vody v Aralském jezeře a rybám se zhoršily životní podmínky až začaly postupně vymírat. Posléze začala klesat hladina jezera, které postupně téměř celé vyschlo. V roce 1984 už činil výlov pouze 14000 t, což bylo na hranici rentability konzervárny, a poté, co se břeh zbývajícího jezera vzdálil přes 100 km daleko od Moynaqu, rybolov v Aralském jezeře prakticky ustal.

Protože konzervárna zůstala jediným větším zaměstnavatelem v izolovaném Moynaqu, bylo rozhodnuto provoz zachovat a od poloviny 80. let 20. století byly do továrny dováženy ryby v mrazících kontejnerech z tisíce kilometrů vzdálených mořských přístavů Rigy, Murmanska, Kaliningradu a Astrachaně. Ryby putovaly vlakem do Qon‘ıratu a posledních 100 km pak v nákladních autech přes poušť. Tento stav trval až do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991, odkdy dovozy ryb postupně slábly až docela ustaly a konzervárna dál zpracovávala pouze ryby z řeky Amudarji protékající Moynaqem a přilehlých mokřadů. Produkce byla minimální a provoz definitivně skončil v roce 1998, když poslední ředitel závodu spáchal sebevraždu. Z města odešla většina obyvatel a jejich počet klesl pod 10000.

Od roku 1998 uzavřený závod upadal, část strojů byla rozprodána, některé budovy byly strženy, jiné nelegálně rozebrány a část jich stále stojí. Některá skladiště byla využita pro skladování a prodej zboží dovezeného z Číny, jiné budovy slouží provozu zemědělského družstva. Po vyschnutí Aralského jezera se rapidně zhoršily životní podmínky ve městě, díky soli usazené na jeho dně začaly město kromě nezaměstnanosti sužovat také solné bouře, které roky způsobovaly nemnoha zůstavším obyvatelům potíže se zrakem a dýcháním.

Situace se mírně zlepšila v roce 2017, kdy byl dokončen 101 km dlouhý vodovodní přivaděč z Qon‘ıratu, který zásobuje město dostatkem čisté a pitné vody. Současně byly objevemny zásoby zemního plynu pode dnem vyschlého jezera a postupně se rozbíhá jeho těžba. Ve městě se také pozvolna rozjíždí turistický ruch a konzervárna byla částečně stržena a částečně přestavěna na zemědělské provozy či sklady. Počet obyvatel opět významně narůstá (v roce 2017 se blížil 20000 osobám).

Popis

Konzervárna se skládá ze dvou areálů umístěných navzájem v těsném sousedství na severním okraji Moynaqu (ulice Berdaq ko‘chesi). Spodní část se nacházela přímo na břehu jezera a obsahovala většinu provozních budov, v horní části se nacházelo několik kapacitních vodojemů a budovy, jejichž účel dnes již není zcela zřejmý. Část provozních budov v dolní části závodu je v současnosti využita pro skladování produktů dovážených do města z vnitrozemí a z Číny, část budov prochází v roce 2017 demolicí či přestavbou na provozy místního zemědělského družstva. V přízenmí budově na severní straně areálu sídlí lékárna.

Původní válcové vodojemy částečně zapuštěné v zemi, částečně na vysokých betonových konstrukcích jsou všechny mimo provoz a mezi nimi se nachází živelně vzniklá skládka, která střídavě hoří a střídavě se na ní pasou kozy.

Když natočíme nejdelší osten ježka v kleci nejširším jejím otvorem…

Schody si už někdo odvezl, nastalo čekání na soudný den.

Krása rozpadu, pobřežní poušť, hmota naruby.

Rozdíly mezi interiérem a exteriérem se v karrakalpackých troskách stírají stejně jako u moderních rodinných domků s francouzskými okny.

Vstup do dolního areálu bývalého závodu. Některé budovy už vzaly za své.

Mnohovrstevnatý nápis, který zůstává tak trošku záhadným. Vyskytuje se v něm slovo děkujeme, víc se nám ale zatím rozluštit nepodařilo. Zřejmě se měnil současně s politickou situací v SSSR, navíc není jasné, zda je psán uzbecky, karakalpaksky nebo i rusky?

Některé provozní budovy jsou již srovnány se zemí, další to teprve čeká.

A ještě další jsou zrovna tak akorát na půli cesty.

Točité schody připomínají ázerbajdžánskou minci o hodnotě 20 qəpiků dle návrhu od Roberta Kaliny.

Tady se kdysi skladovaly konzervy, díky kterým vyhrál SSSR 2. světovou válku.

Ruch strojů dávno utichl, stejně jako šumění příboje. Dnes oživuje ruiny konzervárny v Moynaqu jen rozpálené pouštní slunce.

V přízemním traktu hlavní výrobní budovy zůstalo skromně stát několik sovětských strojů.

Je to oprýskané okno nebo obraz od Brueghela?

Tlakové nádrže vypadají, jako by se v nich skladoval olej na rybičky olejovky. Možná ale šlo jen o obří Papinovy hrnce.

Dost možná ochutnal rybí konzervu z tohoto provozu i nejeden ze čtenářů našeho článku.

Ještě v červnu roku 1989 sem byly dovezeny nové stroje na výrobu konzerv z Ruska. Zpracování ryb nejprve dovážených na vzdálenost několika tisíc kilometrů a později už jen z vysychajících lagun Amudarji pokračovalo až do roku 1998.

Dnešní studenti znalí soustavy SI by se nad jednotkou jednoho pondu, navíc zapsanou ve formě silového kilogramu kgf, nejspíš podivili. Přestože jde o sovětskou normu ГОСТ, jsou jednotky psány v latince.

Strašidelný stroj přímo vyvolává představu konzerv přijíždějícíh na pásu a otáčejících se na mechanickém kotouči. Jeho dny jsou však nejspíš sečteny.

Schodiště sice nemá střechu…

…ale ta v poušti stejně není potřeba. Prší tu jednou za rok.

Výrobní sály v prvním patře byly zřejmě postiženy požárem. Aralské moře vyschlo, tak asi nebylo, čím hasit.

Pohled do sálu nabízí jedinečný pocit zoufalství nad nenávratností starých časů.

Zdroje

1. Кудряшов А.: В эпицентре экологической катастрофы Аральского моря живут полсотни русских семей. Dostupné z http://www.fergananews.com/article.php?id=4505&print=1.

Komentáře: