Loděnice v Aralsku

Závod na výrobu lodí ve městě Aralsku (kazašsky Аралу), stojícím na břehu Aralského jezera nepřežil ústup pobřežní čáry způsobený jeho vysycháním a koncem 20. století postupně osiřel. V současnosti v něm sídlí několik menších firem, nicméně většina budov zůstává bez využití a prázdná.

V Aralsku žije zhruba 31000 obyvatel. Město dřív leželo na břehu Aralského jezera a většina obyvatel se živila lovem a zpracováním ryb. Když začal břeh jezera ustupovat, hloubili obyvatelé ve dně kanál, který poskytoval dostatečnou hloubku pro rybářské lodě připlouvající k rybárně. Ani to ale nakonec nestačilo a mělká rýha na původním dně jezera dnes slouží pouze jako stoka odvádějící splašky z města do solisk, která zbyla na místě někdejšího jezera.

Továrna, jejíž výstavba započala již za carského Ruska, stojí na severním břehu vyschlého Aralského jezera od roku 1916. Původně šlo o stěžejní podnik na výrobu lodí plujícíh po Aralském jezeře, ve kterém pravděpodobně rovněž probíhal výkup úlovků místních rybářů jakož i vykládání rybích konzerv přivážených sem z konzervárny na jižním pobřeží jezera v Moynaqu. Po zpracování byly rybí produkty expedovány po Transaralské železnici dostavěné v roce 1906 dále na severozápad do evropského Ruska nebo na jihovýchod do Taškentu a střední Asie. Provoz továrny umožnil rozvoj města a naopak jeho obyvatelé závod dále rozšiřovali. Nové provozy tak vznikaly průběžně až do 70. let 20. století, kdy začalo docházet vlivem závlahových kanálů vybudovaných v Uzbekistánu na řece Amudarji k úbytku vody v jezeře a nakonec ke vzdalování pobřežní čáry od města.

V 80. letech 20. století vyschl tovární přístav a po období, kdy se ryby dovážely do továrny auty, nakonec s rozpadem Sovětského svazu provoz docela ustal. Dva neúspěšné pokusy o přehrazení jezera a zadržení vody řeky Syrdarji, která se o necelých 100 km jihozápadně vlévá do jezera, nevedly ke dlouhodobějšímu zvýšení hladiny, a tak teprve od roku 2005, kdy byla postavena bytelná hráz u města Көкарал, dochází k opětovnému přibližování hladiny k městu. Očekává se, že vysychající louže přístavu v Aralsku by se mohla s vodami nově napuštěného tzv. „Severního Aralského jezera“ spojit během příštích deseti let.

Mezitím přijměte pozvání k návštěvě opuštěné továrny, která je branou mezi městem duchů a vyschlým jezerem na okraji pouště Kyzylkum.

Příjezd od nádraží do poloopuštěné loděnice v Aralsku. První část vlečky se ještě čas od času používá, těžko ale říct, k čemu.

Továrna se tváří sovětsky, její základy ale byly položeny již za cara, jak dokazuje konzola výhybky na vlečce z roku 1916. Písmena ТЖД znamenají Transaralská Železná Dráha, někdy lze ale narazit také na výklad zkratky jako Taškentská nebo Turkestánská Železná Dráha. Dokončena byla v roce 1906.

Vlečka v areálu je poměrně rozsáhlá, nicméně v roce 2015 již dávno z větší části nevyužívaná.

109 let staré výhybky tady přehazují jen místní kluci, když si hrají na železniční provoz.

Nešjzápadnější větev vlečky vede až k jezeru - tedy k tomu, co kdysi bylo - a jednou možná zase bude Aralským jezerem.

Kolejiště zatím zarůstá polopouštní vegetací a mezi pražci se prohání ještěrky.

V rozlehlém areálu bývalé loděnice je podezřele ticho. Ostatně jako i ve zbytku města, které opustilo mnoho obyvatel a ulice zavál slaný písek.

Při vstupu nás varuje nápis тоқта өмірге қауіпті!!! Neboli stůj, životu nebezpečno!!!

Nápisy jsou tu ale špatně přeložitelné. Například o nápisu „көмір шұбар бар көл“ si myslím, že znamená „uhlí všech barev u jezera“.

Opuštěný areál vzdáleně připomíná antické ruiny na pobřeží Středozemního moře.

Přístavní jeřáby připomínají kostry dávno zhynulých dinosaurů. V agresivním slaném větru se postupně spokojeně rozpadávají.

Od roku 1967, kdy byly dokončeny závlahové systémy na řece Amudarji v dnešním Uzbekistánu, hladina jezera začala klesat a pobřežní čára ustupovala od Aralsku k jihu. V nejvzdálenějším bodě byla 100 km daleko od města, které se tak ocitlo uprostřed slané pouště.

Zpočátku místní věřili, že se pokles zastaví a prohlubovali uměle přístav i trasu, kterou proplouvaly lodě mělkým jezerem dál a dál od města, kde ještě zbývalo dost vody.

Jenže hladina klesala dál. Po rozpadu Sovětského svazu se kazašská vláda dvakrát pokoušela přehradit u města Көкарал jezero, aby ze severu tekoucí vody řeky Syrdarji (využívané oproti jižní Amudarji podstatně méně k závlahám) neodtékaly do Uzbekistánu; hráz z písku byla ale nakonec vždy rozplavena.

Zbytky lodí uvázlých v soliskách a na suché slané poušti mezitím rozřezali hledači kovů. Jen tu a tam ještě z pouště vyčnívá zoufalý vrak oblepený slanými krystalky.

Třetí pokus o stavbu hráze u Көкаралу konečně vyšel a od roku 2005 se severní půlka přehrazeného jezera zase plní. Podobně, jako v Tenkrát na západě čekali na vlak, čeká nyní Aralsk na návrat vody. V roce 2015 zbývalo 25 km.

V nejhlubších vybagrovaných rýhách hluboko pod hladinou někdejšího přístavu se drží nevelká jezírka přesolené vody. Z vyschlých slanisek zatím vítr roznáší slaný prach a písek po městě. Ale voda se blíží.

Také do bývalé rybárny se pomalu vrací život. Některé budovy jsou uzamčené, jiné aspoň zapečetěné a zapřené cihlou…

Jako Noemova archa - k jezeru ještě zbývá 25 km, ale nejprozíravější obyvatelé Aralsku už restaurují před léty opuštěné lodě. Zatím čekají na návrat jezera - a kdyby nepřišlo - budou se lodě hodit při příští potopě světa, vždyť město neleží ani 60 m nad mořem.

Většina hal nicméně stále zeje prázdnotou. Ny ryby budou ještě pár (desítek) let čekat.

Naštěstí tady, uprostřed pouště, prší jen málokdy - budovy se proto rozkládají pomalu a budou sloužit jistě i vnukům dnešních obyvatel.

Někde v hloubi areálu se ukrývá také tento elegantní jeřáb.

Kabina je prázdná a čeká na odvážlivce, který vyleze po žebříku, aby se v ní usadil.

Může tak aspoň na pár chvil prožít pocity sovětského jeřábníka, který nakládal na vagóny kontejnery plné čerstvých ryb.

To nejhorší už má snad Aralsk za sebou. Co si o výstavbě hráze myslí obyvatele vesniček u jižní části jezera, kteří po jejím dokončení přišli i o zbytky vody ze severu, jsme nezjistili.

Zdá se, že nakonec se i ti sběrači kovů unavili. V areálu jich čeká bezprizorních několik desítek tun. Jenom je sebrat ze země.

Dílna na výrobu lodních trupů. Za sovětských časů tady vládla ruština.

Tady se skrývají obrovské podzemní nádrže plné mazlavého černého oleje ze strojní výroby.

Zátiší u vrat jedné z nejstarších výrobních hal v Aralsku.

Zamlklá krása továrních hal. Síla, jistota, klid, očekávání.

Uvnitř budov už toho moc nezbylo. Sovětský styl výstavby se ovšem nezapře ani tady.

Dívka z Aralsku si před koupelí ve slaném jezeře vybírá, ve které kabince se převlékne do plavek…

Okna kdosi před léty zatloukl plechem a dodal tak ponuré temné místnosti s neznámým strojem děsivý nádech.

Rozestavěná sídliště pro nové obyvatele Aralsku se stala městy duchů. Ale kdo ví, třeba jednoho dne paneláky zase někdo opraví.

Komentáře: