Prostřední vodojem Adamovských strojíren

Prostřední z trojice vodojemů nad bývalými Adamovskými strojírnami je tvořen válcovou nádrží zapuštěnou až 6 m pod zem.

Prostřední z trojice technických vodojemů sloužících někdejším Adamovským strojírnám má válcový tvar o poloměru přibližně 3,5 m a hloubce nádrže 4 m (odhadovaný objem 88 m²). Vodojem se nachází v romantické krajině nepřístupného skalnatého ostrohu v lese nad Adamovem.

Historie

Průmyslový vodojem byl v extrémně náročném prostředí skalnatého ostrohu nad areálem Adamovských strojíren vystavěn pravděpodobně počátkem 60. let 20. století, v době, kdy prodělával díky rozšíření zbrojní výroby (zavedené již ve 20. letech 20. století) adamovský strojírenský komplex závratný růst. Vodojem byl vybudován na nepřístupném místě poblíž turistické stezky vinoucí se po schodech mezi skalkami ostrohu, na dohled od strojírny, kterou zásoboval vodou. V jeho těsném sousedství postupně vyrostly další stavby spojené s provozem strojírny, především sklad pohonných hmot a později nový, výše umístěný a podstatně objemnější vodojem (pravděpodobně z 80. let 20. století). Zřejmě i vzhledem k utajení výroby a struktury závodu je informací o výstavbě a provozu vodojemu nedostatek.

Ukončení provozu vodojemu spadá nejpozději do 90. let 20. století, pravděpodobně ale svoji původní funkci ztratil již po dokončení novějšího horního vodojemu. Nejpozději od roku 1995 je poškozený vodojem přístupný díky vandalům, kteří poničili vstupní dveře, kvůli čemuž nelze vodojem bezpečně uzavřít.

V době na přelomu 20. a 21. století, kdy v Adamově kypělo životem klubovní hnutí (od roku 1995 do roku 2005 postupně vznikly ve městě 3 foglarovské čtenářské kluby, které oslovily desítky kluků a holek) sloužil opuštěný vodojem příležitostně k utajeným schůzím adamovských vontů. Ti, pod vlivem dobrodružných knížek Jaroslava Foglara, dokázali zvláštním způsobem oživit omšelá adamovská zákoutí, prozkoumat řadu neznámých a utajených míst nad i pod zemí a zasít zejména do večerních ulic tohoto neobyčejného města příhody na pomezí nebezpečí, odvahy, objevitelské touhy, kamarádství i nelítostných bojů. Z tohoto období si nese vodojem neoficiální označení „kostel svatého Jakuba“, jak byla nazývána také vontská svatyně ve Stínadlech.

Popis

Vodojem má tvar svisle položeného válce, který je ve své horní části prakticky celý nad zemí, ve směru z kopce pak vlivem klesání skalnatého hřbítku vystupuje několik metrů nad zem. Vstup ze spodní strany je dveřmi v úrovni země, za kterými se nachází chodba s žebříkem do níže umístěné šoupátkové komory a druhým žebříkem vedoucím vzhůru přes betonovou zeď o tloušťce přibližně 40 cm do nádrže, zasazené cca o 2 m hlouběji pod zem. Hloubka samotné nádrže, vyražené ve skále, je přibližně 4 m + další 2 m nad hladinou po vrcholek betonové klenby. V jejím nejvyšším bodě je osazená větrací trubka vedoucí na zalesněný povrch vodojemu. Ten zajišťoval ochranu betonové klenby i krytí proti pozorování shora.

Příchod k osamělému vodojemu je po kamenném schodišti po skalkách. Cesta však byla již před léty zrušena a její dolní konec odtěžen, takže je místo dokonale nepřístupné. Panoramatický pohled shora na dno nádrže vodojemu. Uprostřed je sací koš, vpravo hromada usazeného a vyschlého kalu, který parta vontů kdysi odstranila z podlahy vodojemu.

Z šoupátkové komory propojené podzemním vedením se strojírnou, vedou podél žebříku nad horní hranu nádrže dvě napouštěcí trubky, kromě kterých se nachází přímo v nádrži ještě horní přepadová výpusť a dolní výpusť opatřená filtračním košem. Vodojem je prázdný, vyzdobený pouze nápisy z doby živelného vontského hnutí v Adamově na začátku 0. let 20. století.

Osobní vzpomínka

Jiří Kalina, narozený v roce 1985, vzpomíná: Koncem 20. století propukl stínadelský život v Adamově naplno. Po celý rok se za Rozdělovací třídou, kterou tehdy představovala nádražní ulice, s řekou a podél ní vedoucí vlečkou po večerech cosi dělo, nejživelnější byla ale Stínadla vždycky na podzim - v době, kdy už odpoledne po škole nelákala kluky a holky příroda kolem Adamova, ale tmavé ulice, plné podivných zákoutí, kudy kráčela historie. Ačkoliv se to nezdá, Adamov byl plný průchodů, uliček mezi zahradami a domky, občas vedoucích lesem či nad skálou, ale pak zase vbíhajících do města, navíc plného zdí, potrubí, kolejí, mostů - a taky vodojemů tůzného stáří. Bylo jich nejméně osm, možná ale i mnohem víc. Klukovských part bylo tenkrát v Adamově povícero, známých i méně známých, spřátelených i bojovných. Měl jsem tehdy možnost být přítomen na několika schůzích na dně opuštěného vodojemu, jejichž atmosféra byla neopakovatelná. Venku se vznášela mlha, do lesa padal první podzimní mráz a listí přestávalo hořce vonět. Kdesi pod skalami hučely a syčely stroje továrny na noční směně, ale přes mlhu nahoru dopadalo jen rozmazené světro reflektorů za okny továrních hal. Jako by si dva docela opačné světy najednou podávaly na kraji adamovských ulic ruku - chladný a mrtvý, nehnutý les a divoký, řinčivý provoz továrny, nám všem cizí, a proto tajemný a neznámý. Občas někde cosi zasyčelo nebo údolím projel s hučením a jiskřením vlak, pak zase bylo ticho. Nejhlubší bylo ticho na dně vodojemu, kde se člověk mezi zčernalými stěnami letité nádrže, několik mterů pod zemí i dávno zmizelou hladinou vody cítil dokonale izolován od okolnéího světa. V tomhle meziprostoru a mezičase bylo takové ticho, že měl člověk strach promluvit. A když přesto něco řekl, jeho hlas se tisíckrát zlomil o betonové stěny a klenutý strop, aby ještě douho dozníval ve zpitovřené ozvěně. Když přišel na tajnou schůzi do podzemí někdo nový, pozvaný a bouchl pokroucenými ocelovými dvířky, rána zazněla snad stokrát, než utichla a všichni ostatní dole, na dně nádrže, instinktivně ztichli. Neviděli totiž do tváře tomu, kdo přichází - host musel nejprve po jednom žebříku vyšplhat nahoru, aby pak, sledován kužely světla z baterek vontů, mohl sestoupit po žebříku na druhé straně do hloubky a přivítat se s ostatními. Nad našimi hlavami se vznášel ve výšce podivný lustr - ze kmenů mladých stromů, pokácených v bukovém lese nad vodojemem, zhotovená šestiramenná hvězda, na jejíchž paprcích viselo šest barevných lampiónů. To celé pak na laně viselo z otvoru ve stopě, který snad vedl k nějaké historické větrací rouře na povrchu, ve ztichlém lese. Do ticha mohl promlouvat vždy jen jeden vont, pozorován ostatními. Každé slovo mělo díky ozvěně prazvláštní atmosféru a zapsalo se do vzpomínek, na které se nezapomíná…

Podzemní svatyně dávala tajným poradám vontského hnutí neopakovatelnou atmosféru. Zvlášť, když kavernu osvětlovaly lampióny se svíčkami zavěšené pod stropem.

Možná víc než 10 let sloužila vyschlá nádrž vodojemu coby kostel svatého Jakuba ze záhady hlavolamu. Možná se v něm někde dodnes nachází zbytky vontské kroniky…

Vontové jsou ti tam, přesto čas od času vodojem ožije při vzpomínce na zašlou slávu zdejšího podzemního hnutí. Pak se ve svatyni znovu rozsvítí lampióny i svíčky.

Voda je už desítky let pryč, přesto zůstává technické vybavení vodojemu ozdobenou růžicemi oranžové rzi. Horní výpusť u žebříku do hlavní nádrže.

Pohled na strakatou klenbu stropu se skutečně může v určitých ohledech podobat pohledu do kupole barokního chrámu. Z roury vedoucí na povrch nakonec možná zazní i slovo boží…

Komentáře: