Rašelinová dráha v Lavassaare

Severní konec muzejního nádraží zaujímá depo s miniaturní výtopnou. Jde o krásný artefakt zaniklého provozu rašelinových vlaků. Po zrušení spojovací trati k závodu na zpracování rašeliny v Tootsi se stala srdcem, nebo snad spíš konečníkem, celého systému úzkokolejek nakládací rampa, přes kterou se rašelina z vagónů sypala do nákladních aut. Industriální pohled na zařízení, které vypadá, jako by dělníci odešli včera. Světlo semaforu vyhaslo teprve před nedávnem. Nová úzká kolej zde byla instalována teprve nedávno, snad v očekávání světlých zítřků železniční přepravy rašeliny.

Rašelinová dráha v Lavassaare je z větší části zrušená síť úzkokolejných tratí pro těžbu a dopravu rašeliny na překladiště a do zpracovatelského závodu v Tootsi (30 km dlouhá spojovací trať od roku 1983 propojovala trať s podobným systémem v okolí Tootsi v jižním Estonsku. Dráha je od roku 2017 mimo provoz, část tratí a vozidel se ale zachovala a stala součástí nového železničního muzea.

Historie

Úzkorozchodné tratě o rozchodu 750 mm tvořily od konce 19. století souvislou síť napříč celým Estonskem (celkem 909 km tratí před 2. světovou válkou), což logicky znamenalo také budování úzkorozchodných vleček do závodů a výhodné propojení s průmyslovými a důlními drahami stejného rozchodu. V letech 1922 až 1924 tak vznikla mezi osadou Lavassaare a městem Pärnu důlní dráha, napojená v Pärnu na celostátní trať z Tallinu (tehdy Revelu) do Pärnu a dále do lotyšské Rigy.

Na jednom konci dráhy se rozkládaly rozsáhlé rašelinové doly, ve kterých bylo díky nízké hmotnosti úzkorozchodných kolejí možné neustále měnit trasu jednotlivých větví dráhy pokládáním nových kolejí podle potřeb aktuální těžby. Na druhém konci pak stálo pärnuské nádraží s možností přímého překládání vozů s rašelinou na vlaky směřující do dalších částí Estonska a později Sovětského svazu. S prodloužením do městečka Sindi dosáhla dráha délky 34 km. Jedním z cílů vlaků s rašelinou byl také zpracovatelský závod v nedalekém Tootsi, napojený na vlečku stejného rozchodu, kde se z rašeliny lisovaly brikety určené na topení (zbylá část rašeliny byla a je distribuována jako hnojivo).

Od roku 1959 prosazovalo sovětské vedení země unifikaci železničního rozchodu a dráha Tallin – Pärnu – Riga byla přestavěna na 1520 mm (v roce 2018 po zrušení přeshraničního úseku do lotyšska dráha končí na okraji Pärnu a pokačování do Rigy bude obnoveno zřejmě až v roce 2020 v rámci projektu Rail Baltica o - v pořadím již třetím - rozchodu 1435 mm). V roce 1972 tak bylo definitvně zrušeno romantické úzkokolejné nádraží v centru Pärnu (přestavěno na autobusové nádraží a dnes částečně na obchodní centrum Port Artur 2), koleje přes město byly vytrhány a z drážek v Lavassaare a Tootsi se staly dva izolované úzkorozchodné systémy.

Protože dovoz rašeliny z Lavassaare do závodu v Tootsi nyní znamenal nutnost překládání z úzkého na široký rozchod na okraji Pärnu na vzdálenosti jen asi 40 km, rozhodlo vedení dolů o vybudování „zkratky“ - úzkorozchodné spojky, která by severně od Pärnu propojila oba systémy úzkokolejných drah v Lavassaare a Tootsi a umožnila přímý dovoz rašeliny od jednoho dolu k druhému. Stavba 24 km dlouhé spojky započala v roce 1979 a s výhodou bylo využito části již postavených tratí v dolech. Rovinatou krajinou se úzkokolejné nákladní vlaky rozjely poprvé v roce 1984 a nahrazeny nákladními auty byly až po více než 20 letech čilého provozu. Pohled na romantické soupravy vagónků s dieslovými lokomotivami, které si razí cestu bažinatými březovo-borovými severskými lesy a překonávají několik silniček spojujích místní osady, patřil k nezapomenutelným zážitkům.

Závod na zpracování rašeliny ukončil provoz po postupném útlumu přibližně v roce 2012, spojovací trať byla definitivně mimo provoz nejpozději v roce 2016 a provoz sítě drážek v dolech Lavassaare se udržel až do roku 2017, kdy využití tratí pro těžbu definitivně skončilo.

Ještě v době čilého provozu na sklonku sovětské éry (1989) však v srdci uvadající sítě vzniklo železniční muzeum vedené nadšenci, kterým se během dvaceti let podařilo zachránit většinu vozidel z provozů v Lavasaare i Tootsi a navíc do areálu bývalé výtopny a nádraží v centru dráhy shromáždit desítky dalších vozidel a exponátů z mnoha sovětských úzkokolejek. Zachování alespoň malé části důlních drah je tak zajištěno i do budoucna.

Popis

Celková délka tratí ve spleti povrchových rašelinných dolů v Lavassaare činila nejméně 30 km, ke kterým je třeba připočítat dalších přibližně 20 km dráhy z dolů do Pärnu s prodloužením o 13 km do Sindi. Spojka vybudovaná v roce 1983 měřila dalších 24 km. Postupným rušením od 60. let 20. století se síť úzkokolejek zmenšovala, až v roce 2017 došlo k definitivnímu zrušení provozu rašelinových vlaků i v samotném dole. Délka kolejí byla v roce 2018 přibližně 26 km, z toho je většina nesjízdných a železniční muzeum udržuje v zásadě pouze dráhu od nově vybudovaného turistického nástupiště na začátku Lavassaare k bývalé výtopně, která je centrem muzea, s odbočkami k rašeliništi a do závodu o celkové délce sjízdných tratí okolo 3 km.

Samotné železniční muzeum je pro veřejnost otevřené každoročně od června do října, kdy probíhají jízdy historických vlaků včetně jedné ze dvou československých lokomotiv, parní Kč4-332 ze Škody Plzeň (druhá lokomotiva ТУ3-002 z ČKD Praha je dlouhodobě zapůjčena do litevského Panevėžysu). Některé stroje jsou sporadicky v provozu i v zimě, kdy je venkovní část muzea volně přístupná veřejnosti, stejně jako prakticky celá zbývající síť rašelinové dráhy. Vytrhané části úzkokolejného systému (celá dráha do Pärnu i spojka do Tootsi) v současnosti slouží jako lesní cesty nebo byly místně přeměněny na cyklostezky.

V nedalekém poloopuštěném závodu v Lavassaare vak už lze narazit na pouhé zbytky trati, kterou pohlcuje zemina.

Zbytek dnes již nesjízdné dráhy k násypné rampě se používá k odstavování nepojízdných vozidel. Na snímku vrak lokomotivy ЭСУ2А neznámého výrobního čísla.

Lokomotiva ТУ6А-1775 je jedním ze dvou posledních strojů rašelinových dolů, které dojezdily v roce 2017. Stále je provozní a i v roce 2018 se používá pro přetahy nepojízdných vozidel. Na snímku stojí na posledním sjízdném úseku v závodě na kraji Lavassaare.

Lokomotiva se nezamyká, stejně jako spousta dalších míst v Estonsku, kde se lidé umí chovat slušně. Vítejte na stanovišti.

Pracoviště strojvedoucího je až funkcionalisticky krásné. Kromě autentické výzdoby není na řídícím pultu vůbec nic přebytečného.

Řízení strojů řady ТУ6А se zdá být jednoduchým. Rozjezd by zřejmě zvládl i něškolený laik se základní znalostí ruštiny.

Strojvedoucí je nejen hrdina, ale také milovník krásných žen z 90. let 20. století. Prostě chlap, jak má být!

Ze závodu vede dráha na západ podél prašné lesní cesty striktně jako užitečná trasa pro dopravu materiálu. Na žádnou zbytečnou romantiku tady není místo.

Čtvrt kilometru dlouhá odbočka ke dvojkolejnému nádraží byla zřejmě vybudována jen pro potřeby turistických vlaků; s původním provozem nemá nic společného.

Po kliometru se drážka stáčí k severu a táhlým obloukem prochází bažinatými lesy.

Nově přivezená kolejová pole s betonovými pražci dávají tušit, že zde díky nadšencům železnice ještě neřekla své poslední slovo.

Druhým centrem celého systému tratí byla malá výtopna obklopená miniaturním nádražíčkem, kde dnes sídlí železniční muzeum.

Původně z nádraží vybíhaly celkem čtyři tratě. Dvě jsou již zrušené, k severu ale stále vede mezi zbytky sněhu rezivějící kolej k rašeliništím.

Tato část dráhy slouží muzeu pro technické jízdy a její další osud je nejasný. nejlépe je na ní ale vidět, jak vypadal systém úzkokolejek v době plného provozu.

Na konci borovicového lesa se otevírá pohled na nekonečnou plochu rašelinišť. Stojí zde také vůz pro pokládání a vytrhávání kolejnic.

Od května 2018 se i po této trati rozjedou turistické vlaky.

Provoz vlaků s rašelinou skončil teprve nedávno a v některých částech to vypadá, jako by byly koleje na měkkou půdu položené teprve před pár dny.

Poslední pohled z vozu na drážku vycházející z nádraží u výtopny. Za zády máme desítky čtverečních kilometrů rašelinových dolů.

Plocha povrchových dolů se táhne k obzoru, jen sem tam rozrušená několika břízkami. Vedle kolejí železničních vedou souběžně koleje vyježděné v rašelině od aut.

Jednoduchý systém kolejí pokládaných přímo na dno odtěženého lomu umožnoval neustálou obnovu a variabilní uspořádání tratí. Trošku jako modelové kolejiště doma na koberci.

Trasy všech odboček a spojek za posledních 100 let už asi nikdo dokonale nezmapuje. Koleje tady vedly kdysi snad úplně všude.

Výhybky v rašeliništi jsou stále funkční, do Zababova tady ale stejně vedou všechny koleje.

Tady se podle výšky keřů nejezdí už pár let. Blížíme se k centrální části rašeliniště, kde je dnes centrum nekolejové těžební techniky.

Zde už z většiny tratí zbyly jen náspy a průseky pomalu zarůstající křovím. V tomto místě začínala 30 km dlouhá spojovací trať do Tootsi.

Nestabilní podloží dává subtilním kolejím zabrat. Jízda vlakem by si tady nezadala s horskou drahou.

A to je konec. Necitlivě uťatá kolej, za jejímž koncem se nachází centrum těžebních strojů současnosti. Bez výjimky na gumových kolech.

Tak skončila jedna z mnoha úzkokolejek, které kdysi obepínaly Estonsko, Evropu a svět.

Dál k severu už se v trase zrušených tratí pne systém dobře udržovaných makadamových cest s vysokou únosností a desetkrá větší šířkou.

Tak vypadají moderní těžní stroje na rašelinu - materiál doslova sají ze dna povrchového dolu. Tím by se to doma vysávalo!

Ze spojovací trati do Tootsi je dnes úhledná lesní cesta.

Zpět do Lavassaare k výtopně a dvojkolejnému nádražíčku u silnice, kde v létě na své cestující čekají úzkokolejné vláčky.

Ve stanici zimují lokomotivy a vagóny se všech koutů Estonska a Sovětského svazu.

Jak už je smutným osudem podobných muzejí, místní nadšenci nacpali do kolejiště všechny exponáty, které mohli, čímž zmizel původní charakter místa. Jsou tu vodní jeřáby, hříže, lucerny, návěstidla všech typů a hlavně spousta vozidel v důchodovém věku.

Typický dříč sovětských úzkokolejke - lokomotiva ТУ2-094 byla vyrobena v roce 1957 v kalužském závodě a jezdila postupně v Estonsku na dráze Tallin–Väike, lotyšské Valmieře a v litevském Panevėžysu, aby se v roce 2008 vrátila zpět do Estonska do Lavassaare.

Lokomotivy řady ТУ2 jsou tak škaredé, až jsou vlastně krásné.

Pohled na úzkokolejné nádraží v Lavassaare od severu k jihu.

Tmavě zelený nátěr svědčí lokomotivám ТУ2 mnohem lépe než pestré barvy, do kterých bývají haleny na Ukrajině a v Rusku.

Sněžné pluhy byly zde v severských zemích nepostradatelnou výbavou každé dráhy. Na snímku ТУ7Р-0084 z roku 1985.

Posunovací lokomotiva ТУ4-1781 z roku 1969 patří ještě ke starší generaci vlaků s alespoň částečně elegantně tvarovanou karoserií.

Na vzorníku některých železničních rozchodů v muzeu lze pozorovat koleje od nejužích (1) 600 mm používaných v dolech a na průmyslových tratích, přes standardní sovětské úzkokolejky (2) 750 mm, případně bosenský rozchod 760 mm nebo variantu 762 mm použitou na dráze do estonské Kundy, méně obvyklých (3) 900 m použitých v nedalekém Viru a australsko-japonských (4) 1067 mm, použitých také pro tramvaje v Tallinu, standardních (5) 1435 mm, sovětských (6) 1520 mm a nakonec (7) 1668 mm používaných ve Španělsku a Portugalsku či 1676 mm používaných v Indii, Pákistánu, Chile a Argentině.

Mezi další zajímavé kousky patří motorová drezína ПД1 neznámého výrobního čísla (možná 3?).

Motorová drezína GD1 pochází z 50. let 20. století a vyrobena byla v Demichově nedaleko Moskvy v 50. letech 20. století za použití dílů z nákladních aut.

Elektircká lokomotiva 10КР1-357 z roku 1958 sloužila původně na elektrifikované části rašelinové dráhy v Tootsi, po zrušení závodu byla převezena do muzea a odstavena jako neprovozní. Její stav se zde rapidně zhoršuje.

Důlní lokomotiva strašidelného vzhledu 14КР2А-2234 vyrobená v roce 1978 sloužila v břidlicovém dole Estonia (Estonslanec) nedaleko měst Jõhvi a Kohtla-Järve.

Sněžný pluh stejného typu ЦУМЗ jako na Boržavské dráze se nám zatím nepodařilo přiřadit ke konkrétnímu výrobnímu číslu.

Lokomotiva МУЗГ/4-239 pochází z roku 1949 a jde o malou posunovací lokomotivu z Kalugy.

Kořistní německá lokomotiva Henschel 945 byla vyrobena za války v roce 1941 v polském Chrzanówě (tehdy Krenau) a v Lavassaare pod číslem HF-11017 zatím pouze čeká na svoje znovuzrození.

Kambarská posunovací lokomotiva ТУ6А-0470 pochází z roku 1975 a patří k nejlepe zachovalým provozním kusům v lavassaarském muzeu.

Krasavice ТУ2-101 pochází z roku 1957 a jezdila na různých drahách po Lotyšsku a Estonsku (celková souvislá síť úzkokolejek o rozchodu 750 mm v těchto zemích představovala před přestavbou na široký rozchod přes 2000 km).

Akumulátorová lokomotiva 8АРВ-272 byla vyrobena v roce 1954 a má už za sebou tedy víc než půl století služby v sovětských dolech.

Nádherná parní lokomotiva ВП1-899 byla vyrobenv roce 1951 ve votkinském závodě a posledních 67 let jezdila právě zde - c rašelinových dolech v Lavassaare.

Posunovací lokomotiva, fungující také jako přepravní drezína ЭСУ2А-247 sloužila na dráze v Tootsi od svého zrození v roce 1978. V Lavassare je tento stroj jako jeden z mála v provozu i v zimě.

Za výtopnou se u zdi povaluje hned několik motorů ze sovětských úzkokolejných lokomotiv.

Síť úzkokolejek v okolí Lavassaare byla skutečně rozsáhlá, spletitá a navíc proměnlivá. Někdejší spojka z původní výtopny k jedné ze zrušených páteřních tratí v dolech dnes nesmyslně končí v zahrádce hned za mostem přes odvodňovací kanál z rašelinišť.

Raudtee znamená estonsky železnice. Koleje o rozchodu 750 mm se v okolí města Pärnu nevyskytovaly pouze tam, kde bylo moře. Menší část komplexu úzkokolejných tratí byla však v průběhu 20. století přestavěna na široký rozchod 1520 mm, zbytek postupně zmizel. Na některých místech úzkokolejky připomínají aspoň třeba názvy autobusových zastávek (silnice Pärnu – Lavassaare).

Zdroje

1. Klaus, P., Kozuk, M., Štefek, P.: Rašelinové dráhy v Lavassaare a Tootsi. Dostupné z http://spz.logout.cz/uzke/ee_tootsi/ee_t-l.html.
2. In Your Pocket: Pärnu: Railway history. Dostuné z https://www.inyourpocket.com/parnu/Railway-history_70083f.
3. Trainpix.org: Список подвижного состава. Эстонская железная дорога. Торфопредприятие Тоотси. Dostupné z https://trainpix.org/list.php?did=579.
4. Eesti Muuseumraudtee MTÜ: Ajalugu. Dostupné z http://www.museumrailway.ee/ajalugu/.

Komentáře: