Rodinný dům Salieti

Skrze plot na uježděné cestě od nádraží სალიეთი (Salieti) k hlavní silnici na planině vysoko nad obcí lze zahlédnout romanticky pustnoucí rodinný dům se zahradou zamknutý pouze stočeným drátem.

Rodinný dům v malé obci Salieti (gruzínsky სალიეთი, v roce 2018 měla 418 obyvatel) je opuštěná budova nad skalnatým údolím řeky Kvirily (gruzínsky ყვირილა) v Gruzii. Dům v zachovalém stavu je svědectvím o venkovském životě Gruzínců v 2. polovině 20. století.

Historie

Přestože řeka Kvirila se od jihozápadu zavrtává do kavkazského předhůří, jehož výška přesahuje 2400 m, v dolní části protéká strmým kaňonem plošiny vysoké jen o málo víc než 600 m. Sevřený kaňon poskytuje místo kromě řeky sotva pro železniční trať, nicméně na několika místech se otvírá v širší amfiteátr nabízející příjemné tepliotní podmínky a na rozdíl od vyprahlé plošiny nad nimi taky dostatek vláhy pro pěstování prakticky všech myslitelných plodin od chmelu, přes víno až po banány. Na takových místech vyrostly už před tisíciletím vesničky složené z rostroušených domů, mezi které patří i Salieti (სალიეთი) nebo starší Tiri (თირი). Stáří samotného domu je těžko odhadnutelné, zřejmě však pochází z období po 2. světové válce, kdy se místní obce rapidně rozvíjely v souvislosti s překotnou výstavbou dolů a infrastruktury v nedaleké Čiatuře, kde během období stalinské vlády vyrostlo rozsáhlé město nabízející tisíce nových pracovních míst.

Popis

Jednoduchý dvouposchoďový dům o půdorysu čtevrce o délce strany cca 8 m disponuje ve spodním, částečně suterénním patře čtyřmi a ve vyšším patře třemi místnostmi včetně romantické dřevěné lodžie. V místnostech zůstala část vybavení a movitého majetku obyvatel, kteří zřejmě nečekaně, snad i za tragických okolností, dům opustili a nikdy víc se nevrátili. V domě není koupelna ani záchod, které zřejmě stály mimo budovu někde na rozlehlé zahradě. Střecha domu je kryta pálenými prejzovými taškami.

Dvouposchoďový dům disponuje útulnou dřevěnou verandou s pečlivě zasklenými a téměř nezničenými tabulkovými okny. Přestože není už řadu let obýván, je dům ve víceméně dobrém stavu. Teplo obloukovitě sálající z plechové stříšky dokonce vysouší zavlhlá prkna verandy.

V Gruzii panuje subtropické klima, proto není po velkou část roku nutné topit a život se může odehrávat v prosklených verandách a lódžiích.

Láhve od světově proslulé minerálky Bordžomi svědčí o tom, že se v domě bydlelo ještě před ne více než deseti roky.

Obytná jizba polosuterénního patra byla zařízena skromně. Vpravo od skříně je vidět zbytek otevřeného krbu, který sloužil k vytápění místnosti.

Koupelna ani záchod v domě nebyly, hygieně se mohli obyvatelé svobodně věnovat na plácku před domem nebo ve strmé zahradě nad potokem za domem.

Hlavně v létě se většina života v domě odehrávala na prosklené lodžii s náramným výhledem na strmé svahy nad řekou Kvirilou, jejíž černočerné vody unáší údolím manganový prach a hlušinu z dolů v nedaleké Čiatuře. Pravděpodobně odtud se móda dřevněých lodžií během 19. století rozšířila po celém Rusku.

Ložnice či dětský pokoj se zpuchřelými tapetami odhaluje prohnilým otvorem ve stropě nedokonalosti prejzové střechy.

Hlavní jizba prvního patra je cele obložená dřevem, které hezky voní i barví světlo pronikající částečně zabarikádovanými okny.

Na jídelním stole zůstala řada předmětů každodenního užití od skutečně historických kousků až po postbruselské designové výstřelky. A taky nějaké to čtení, fotky, maturitní vysvědčení a rodné listy…

Portrét zřejmě nejstarší generace rodiny majitelů, kteří si po válce dům vlastníma rukama na svahu nad řekou vystavěli.

Jméno obyvatele domu narozeného v roce 1975 si může každý přečíst v zapomenutém rodném listě. Pokud ovšem zvládne přelouskat psací abecedu mchedruli. Rodných listů a maturitních osvědčení je tu několik a snad jen původní obyvatelé domu ví, proč si je před léty neodnesli s sebou.

Kdo se při návštěvě opuštěného domu ušpiní, může se navíc umýt a občerstvit v nedaleké Stalinově studánce, která slouží obyvatelům obce bez vodovodu jako kašna.

Komentáře: