Tunel řeky Wien

Severní (dolní) portál tunelu ve Stadtparku od architektů Warhammera, Ohmanna a Hackhofera. Severní portál je zakomponován do monumentálního dvojitého schodiště obklopeného altány, terasami a sloupořadím. Na slony chrlící z chobotů vodu však již městu nezbyly peníze. Poslední pohled k severu na nábřeží vedoucí až k dunajskému kanálu. Za zády máme 2 km podzemního toku. Klenba místy svojí šířkou přesahuje 20 m, zatímco voda řeky se volně roztéká po vybetonovaném dně. Na trase je několik nouzových východů různého stáří. Všechny ústí na povrch zamčenými dveřmi a potenciálnímu uprchlíkovi by tak pomohly jen částečně. Historická kilometráž jasně ukazuje, že tunel patří k těm delším. Slabším povahám vstup do tunelu nedoporučujeme. Nejen proto, že se podlaha občas hemží krysami. Jaký to ptáček měl hnízdo v otevřené kleci? Marně si lámeme hlavu a vzpomínáme na důlní kanárky a Galibertovy přístroje. Tunel několikrát zatáčí a kopíruje tak původní tvar koryta řeky. Shora je slyšet dunění tramvají, někde nedaleko pod zemí zase hučí metro. Nejpalčivějším problémem jsou v současnosti přetoky kanalizační soustavy, ze které čas od času uniknou do řeky nebezpečné splašky. V roce 2015 uzavírají nerezové mříže vstupy do podzemních sálů, kde před jedenácti roky probíhala rekonstrukce. Tehdy nás neznámé podzemní světlo náležitě vystrašilo. Odlehčovací komora levobřežní cholerové stoky vybudované v roce 1831 aby zlepšila hygienu ve Vídni. Čas od času splašky přetečou přelivnou hranu a chodbou vlevo se vhrnou do řeky. Na několika místech odbočují z hlavního tunelu chodby proplétající se složitě pod městem. Je dost dobře možné, že kdo do tohoto labyrintu pronikne neopatrně, už se z něj nevymotá. Za bouřky se chodby naplní smrdutými splašky. Různě staré chodby se potkávají v několika výškových úrovních. Na některých místech dost možná kříží i základy antických staveb vystavěných v tehdejší Vindoboně římskými vojsky. Na jediném místě svítí v tunelu tato zelená tabulka. Stejně jako její rezavějící babička označuje chodbu vedoucí k povrchu, bohužel končící zamčenými dveřmi. Jižní (horní) portál u Pilgramova mostu. Nahoru se díváme se zakloněnou hlavou. Horní portál. Tady vtékají vody řeky Wien na dva kilometry pod zem.

Velkolepá přestavba toku řeky Wien skrze Vídeň se uskutečnila v letech 1894-1901, tedy v době, kdy bylo město metropolí nejen rakouskou, ale také moravskou a českou. Obsáhlá stavba zahrnovala na svoji dobu poměrně odvážné prvky a byla tak mistrným inženýrským, architektonickým i urbanistickým dílem. Celkový městský projekt v oblasti obsahoval 4 dílčí stavby:

1. Rozšíření městské železnice na pravém břehu řeky Wien(dnes metro U4).
2. Zkapacitnění sběrných stok z počátku 19. století po obou březích řeky (tzv. cholerových kanálů vybudovaných v roce 1831 kvůli epidemii).
3. Rozšíření rozvojových území na březích řeky, využití nábřeží pro výstavbu nových městských tříd.
4. Regulace řeky provádějící povodňovou vlnu rychle městem, resp. pod městem v tunelu.

Celý projekt o délce 13 km včetně výstavby retenčních nádrží v Auhofu byl realizován ve velice krátké době 7 let, se stavebními náklady 48 milionů korun.

Celkový projekt přestavby toku řeky Wien a Dunajského kanálu schválila vídeňská radnice společně s výstavbou městské železnice (která se stala základem dnešního systému metra) v roce 1892. V říšské sbírce se rozhodnutí o stavbě objevilo jako zákon č. 109 z 18. července 1892. Tou dobou ovšem již rok probíhaly práce na projektu, takže mohla 1. dubna 1894 započít první etapa stavby zádržných systémů v Hadersdorfu u Weidlingau. V letech 1895-1899 pak následovala druhá fáze od Lainzerbachu do Schikanederstagu a od roku 1897 do konce roku 1899 poslední fáze až k ústí řeky Wien do Dunajského kanálu. Součástí této fáze byla rovněž výstavba tunelu řeky Wien a jeho severního portálu.

Severní (tj. dolní) potál tunelu je bezesporu architektonicky nejvděčnější částí stavby. Portál je zahrnut do koncepce městského parku (Stadtpark) a obklopen schodištěm s altány, opěrnými zdmi, sloupořadími, terasami a sousošími z bílého kamene, dozdobenými mosaznými kruhy a girlandami v duchu vrcholící secese.

Pvní návrh dolního potálu se objevil v soutěži na stavby zahrnuté do regulačního plánu Vídně pro roky 1892-1893. Přestože tehdy v soutěži zvítězili se svým projektem bratři Mayrederové s monumentální parkovou stavbou, byl projekt znovu zadán až v 90. letech 19. století architektu Rudolfu Warhammerovi, který vytvořil základní koncept teras a pavilonů. Před dokončením své práce Rudolf Warhammer v roce 1898 zemřel a v jeho práci tak pokračoval architekt Friedrich Ohmann, který ve spolupráci s Josefem Hackhoferem dokončil projekt ve druhé polovině roku 1900.

Původní projekt předpokládal překrytí tunelového ústí mohutným závojem vody tryskající z fontány tvořené sousoším kamenných slonů. Voda měla chrlit ze sloních chobotů a rozstřikovat se tak, aby bělostná pěna překryla tmavé a nevzhledné ústí štoly. Fontátna nakonec nebyla realizována a projekt byl schválen ve zjednodušené formě 12. června 1901 vídeňskou radnicí. Realizaci stavby převzala společnost F. a L. Marinelli Faccanoni, která dokončila některé architektonické detaily a do konce května 1906 provedla stavbu. Monumentální parkové schodiště bylo otevřeno pro veřejnost 15. listopadu 1906 a od té doby se portál po více než sto let prakticky nezměnil (v 50. letech 20. století bylo rekonstruováno osvětelní).

Projekt přestavby toku řeky Wien je svým pojetím důležitou stavbou evropského urbanizmu a jedinečnou ukázkou sepětí technického díla, architektury, péče o městsko krajinu a ekologii.

Samotný tunel má délku 2100 m a je tvořen zděným tlamovým profilem s rozpětím oblouku mezi 17 m a 21 m. Dno obloukového průřezu je tvořeno litými betonovými díly s převýšením mezi nejhlubším bodem koryta a stykem se stěnou < 1 m, překrytí pod ulicí Wienzeile, náměstím Karlsplatz a ulicí Lothringerstraße je tvořené převážně cihlovou klenbou úctyhodných rozměrů, bezprostředně pod povrchem města. Tunel na své trase několikrát mění směr a v celé délce je za normálního stavu hladiny dobře průchozí. Plánovaný maximální průtok činí 600 m³/s.

Na několika místech jsou vystavěna úniková schodiště různého stáří, ústící buď do plechových domků na povrhu v parku nebo podzemních prostor okolních budov. V pravidelných intervalech jsou do tunelu zaústěny spojovací štoly s dvojicí sběrných splaškových stok z let 1830-1831 (tzv. cholerové stoky vystavěné v důsledku otřesných hygienických poměrů ve městě vedoucích až k vypuknutí epidemie cholery). Štoly končí obvykle přelivnou hranou, místy lze pokračovat užšími chodbami do hloubi složitého kanalizačního systému pod městem.

V roce 2006 byla v tunelu šesticí podnapilých studentů objevena mrtvola muže, částečně ponořená v mělké vodě řeky Wien a značně rozložená a poškozená krysami, které v tunelu žijí ve velkém množství.

Osobní vzpomínka

Jiří Kalina vzpomíná: Do tunelu řeky Wien jsem se poprvé dostal vlastně náhodou - šlo o naprosto jedinečnou oslavu přijetí Česka do Evropské unie. 1. května roku 2004, kdy nastal desetiletí připravovaný okamžik a ČR se společně s dalšími 10 zeměmi stala členem EU, rozhodly se české, slovenské a rakouské dráhy uspořádat velkou akci umožňující cestovat v prostoru mezi Brnem, Vídní, Soproní a Bratislavou vlakem docela zadarmo. Obrovský nápor zájemců předčil všechna očekávání a tak jsem se s kamarády Bublinou a Zandtem vydal poznávat krásy sousedních zemí také já. Ne, že by Vídeň pro nás byla neznámým městem, ale prozkoumat důkladně i její méně známá zákoutí se nám líbilo natolik, že jse již v pátek vyrazili s batohy a jarním slunkem nad hlavou naslepo k jihu a čekali, kam nás vlaky dovezou a nohy dovedou.

Jedním z takových míst se stal Stadpark ve Vídni. Sto let starý systém vodních staveb na řece Wien už začínal vykazovat jisté neduhy a tak v roce 2003 započala výstavba nového betonového tunelu o průměru 8 m, který měl podzemnímu toku ulehčit od splaškových vod. Součástí stavby byly také drobné rekonstrukce severního portálu, který byl v parku obehnán zátarasy a ploty, za kterými probíhaly stavební práce. Jenže pouze ve všední dny. O víkendu jsme se nechali rádi Zandtem přesvědčit k překonání drátěných překážek a světe div se - plechová dvířka do secesního kamenného domečku nad tunelem byla odemčená. Pak už stačilo jen seběhnout po kamenných točitých schůdcích a stáli jsme před ústím obří kamenné tlamy, ze které se valila voda řeky. Baterku jsme měli stále u sebe a tak nebylo o čem přemýšlet.

Bez větších zkušeností z ciziny i z podzemí jsme byli okouzelni monumentalitou stavby stejně jako vyděšeni z nenadálého dobodružství. Krok za krokem jsme postupovali tunelem, aniž bychom tušili, kam nás tahle podzemní cesta dovede. Chvíle hrůzy jsme si užili při nálezu odbočující chodby, ve které intenzivně zářily stavební reflektory, ale nikde jsme nepotkali ani živáčka. Užasle jsme hleděli na kalně šedé vody ve stokách za tunelem a vyděsilo nás metro, které projíždí souběžně, oddělené od tunelu jen masivní zdí. Po hodině jsme, vyděšení, spatřili se zakloněnými hlavami světlo světa mezi hlubokými zdmi pod Pilgramovým mostem - a to se ještě jednomu nejmenovanému z nás podařilo vzápetí uklouznout a rozplácnout se na mazlavé louži vídeňských splašků.

Od té doby jsem na tunel vzpomínal deset let, než jsem se odvážil znovu do jeho tmy. Některá místa se změnila, vstupy do sálů jsou zamřížované, přibylo výtvorů nešťastných sprejerů, ale stavba je pořád stejně krásná svojí monumentální a přesto užitečnou strnulostí, pod kterou pomalu proudí do Dunaje řeka, která dala městu jméno.

Zdroje

1. Ryborz, P.: Die Wien – Der Neue Wienfluss im Jahr 2000. Dostupné z http://www.unterwelt.at/hp_old/tunnel/ladinig.htm.

Komentáře: