Hotel Slezská beseda Zlaté Hory

Hotel Slezská beseda na náměstí Svobody ve Zlatých Horách je opuštěný od prvních let 20. století.

Hotel Slezská beseda stojí na dolním konci náměstí Svobody ve Zlatých Horách. Svůj název nese podle cyklu upravených lidových tanců Eduarda Bartoníčka z 90. let 19. století. Zhruba stejně stará stavba o výšce tří poschodí se dvakrát zalomeným průčelím šíře dvanácti okenních os tvoří dominantu dolní části městského centra, žel od počátku 21. století rychle chátrající.

Hotel patřící v období socializmu do majetku Jednoty SD Rýmařov přišel po privatizaci v 90. letech 20. století o majitele, který by mu věnoval alespoň minimální pozornost, a stal se tak postupně jedinečnou ruinou (společně s továrnou Zlatex a dalšími stavbami ve městě). V roce 2016 byl hotel v majetku společnosti LORDS INVESTMENT s.r.o., kterou vlastní jednatelka Renata Kevezsdová z Brna společně s firmou LORDS a.s., patřící anonymním vlastníkům (akcie na majitele). V roce 2016 byla společnost v exekuci, které podléhá také bývalý hotel Slezská beseda.

V roce 1922 byla na fasádu hotelu umístěna pamětní deska, připomínající, že se zde (v původní budově na parcele, která se nedochovala) 30. října 1756 narodila matka německého hudebního skladatele Franze Schuberta rozená Elisabeth Vitzová.

Pokud je mi známo, víno se ve Zlatých horách nikdy nepěstovalo, chybí tu síla žhavého slunce. Narozdíl od anakreónských představ.

Popis

Poměrně rozsáhlá budova se nachází na pozemku v klínu náměstí Svobody a Kostelní ulice, s hlavním průčelím obráceným do náměstí. Do budovy vede dvojice symetricky umístěných vstupních dveří s pilastry ve stylu dórských sloupů, přičemž levé dveře slouží primárně pro vstup do prostor restaurace umístěné v přízemí levé (severní) části budovy. Středovou část přízemím tvoří kuchyně a technologické zázemí, ve dvoře je pak umístěna samostatná kotelna a technická přístavba. Pravou část budovy zaujímá velkolepé schodiště spojující všechna tři poschodí i poměrně nízký sklep sloužící původně ke skladování paliva a potravin. Mimo výstavní tanenčí sál obrácený do dvora zaujímají převážnou část prvního a druhého patra pokoje pro hosty a personál včetně sociálního zařízení (toalety pro hosty jsou umístěny v mezipatrech hlavního schodiště.

Hotel je v roce 2016 opuštěný a zajištěný proti neoprávněnému vstupu OSB deskami a zatlučením oken a dveří. Výjímečně jsou prováděny nejnutnější opravy (okapy, vstup), nicméně ty nezabránily požáru, který v hotelu v nedávné době vypukl a zničil část tanečního sálu v prvním poschodí, ani zatékánáí na několika místech střechy, které může v horizontu jednotek let vést k rychlé destrukci hotelu, která už neumožní jeho opětovnou opravu. Zajímavá budova je díky tomu silně ohrožena a její budoucnost je nejistá.

Bruselské cedule někdo připravil o neonové trubice, takže již nelákají projíždějící hosty.

Hotel Slezská beseda trpělivě stojí na dolním konci náměstí Svobody a čeká.

Pilastry ve stylu dórských sloupů rámují zatlučené a neprůchozí dveře. Přenesme se za ně alespoň ve své fantazii, která nám umožní průzkum hotelu.

Budova hotelu se pyšní jednou zvláštností - stojí na místě rodného domu Elisabeth Vitzové, matky hudebního skladatele Franze Schuberta.

Hotelová restaurace už pár let zeje prázdnotou. Ze zplihlých záclon a pokreslených stěn jako by ale pořád tiše zaznívala ozvěna hudby, cinkot sklenic a příborů…

Schodiště ozářené caravaggiovským paprskem zve k průzkumu vyšších pater. Nicméně zdržíme se ještě v přízemí.

Sazemi pokryté stěny za někdejším výčepem vypadají, jako by šlo o hradní černou kuchyni. Je to ale jinak.

Poslední rekonstrukce tu proběhla za socializmu. Vypínače z 60. let 20. století kontrastují s německým slohem z konce století předcházejícícho.

Hornická historie se ve Zlatých Horách nezapře. Ani na freskách v sále bývalého hotelu Slezská beseda.

Rozporuplné průhledy rostodivného původu.

Pracnost a současně kvalita staveb z přelomu 19. a 20. století nás nepřestává fascinovat. Od doby, kdy se objevil beton a moderní tvárnice, nevěnoval nikdo tolik trpělivé práce zdění kleneb a zdí z cihel.

Luxfery, přeceňované a nedoceňované, zajímavé, v každém případě ale nepůvodní v zadním traktu hotelové kuchyně.

Odsud již není daleko na mlčenlivý dvůr zarůstající trávou a křovím pod korunali rozložitých stromů. Oáza divočiny uprostřed města.

Hotel Slezská beseda z opuštěného dvora. Vlevo je dobře patrné vystupující křídlo se schodištěm a toaletiami.

Ohlušující křik vytlučených oken nedává člověku spočinout ani na chvíli v klidu.

Hotel je vklíněn mezi starobylé domy zlatohorského náměstí. Často kamenné a s počátky možná až ve 14. století.

Také bývalá kotelna ve dvoře zeje prázdnotou. Je tady sucho a klid.

Klíč od brány však zmizel již před drahnou dobou.

Mimo jiné se zde nachází největší sbírka umyvadel ve Zlatých Horách. Bohužel nepříliš udržovaná.

Pozdrav pro Rionku.

Ačkoliv se snažíme opakovaně vzdálit, hlavní schodiště nás neustále přitahuje jako podivný atraktor.

Do prvního patra nicméně vystoupejme po bočním schodišti, určeném pro personál. Bůhví, proč, se později stalo šachtou na odpadky.

Člověk má odvahu k ničení, ku tvoření ještě dlouho ne. Jan Werich

Prosklená šachta mezi přízemím a prvním patrem sloužila snad jako světlík a výtah současně.

Hosté odešli, všechny pokoje jsou jednotvárně prázdné.

Od nejjednodušších, tvořených úzkou místností bez vybavení až po luxusní pokoje s vlastní koupelnou a předsíní.

Pokoj č. 1 pro nejváženější hosty. Původně jsme si mysleli, že právě tady spatřila světlo světa Elisabeth Vitzová.

Po válce přišla bída a některé větší pokoje byly přepůleny dřevěnou konstrukcí na menší jednolůžkové.

Něco jako pohled do paralelního vesmíru.

Kolik hostů se vystřídalo v tomto pokoji během posledních 100 roků?

Přesto, že je již přes deset let zcela opuštěn, je hotel v dobrém stavu. Rekonstrukce je pořád ještě možná.

Zlatým hřebem v budově hotelu je původní taneční sál. Majestátní a krásný přesto, že si někdo s sebou odnesl celý parket.

Stěny a strop zčernaly od sazí pravděpodobně díky požáru, který onehdy vypukl na jevišti. Nenapáchal ale naštěstí větších škod. Třeba se ještě dočkáme obnovených představení, nebo alespoň přestavby jako divadlo v Adamově.

Prohořelé stropy se naštěstí podařilo relativně rychle uhasit a budoucnost hotelu tak ještě není beznadějná. Narozdíl od cesty k žebříku na ochoz.

Koupelny a toalety jsou vpravdě spartánské. Ale kdo se trefí do díry, nemusí si zoufat.

Výhled na náměstí je z hotelu stále prvotřídní. Na radnici, co by vydrolenou cihlou dohodil.

Těžko říct, jak by se s něčím takovým vypořádal Eratosthénes z Kyrény.

Velkoryse zasklené schodiště s kovaným zábradlím a kamennými stupni spojuje všechna patra budovy a dodává jí dojem velkoleposti.

V podkrovnách částech třetího patra pravděpodobně bydleli zaměstnanci hotelu. Komůrky připomínající cely jsou nesrovnatelně menší než pokoje movitých hostí.

Četba pro dlouhé únorové večery v pohraničí. Stejně jako průzkum opuštěného hotelu…

Své obyvatele mělo nejvyšší patro ještě nedávno. Včetně specifické výzdoby. Ostatně co by to bylo za urbex bez jediné hanbaté slečny?

Útulný pokojík, ne est ce pas?

Tmavé noci v podkroví opuštěného hotelu se dají trávit různě. Si mŕtva anjel môj.

Vzhůru tedy proskleným átriem ke slunečním paprskům. Když přimhouřím oči, jako bych se znovu protahoval úzkými průchody do dvorků a na schodiště pitoreskních činžáků v Benátkách před čtvrtstoletím.

Toalety umístěné v mezipatře byly elegantně odděleny od ubytovací části hotelu. Schodiště se nevytápělo, do chodeb se vcházelo přes prosklené dřevěné příčky.

Jsou místa, kde se lze v poklidu usebrat, nezávisle na překotném ruchu okolního světa.

Za tuhle půdu by se nemusel stydět ani Maxmilián Dráp. Kam asi dopadá sluneční svit 8. září odpoledne?

Superširokoúhlý pohled na schodiště hotelu Slezská beseda z nejvyššího patra nad zábradlím.

Do Zlatých Hor přišlo jaro roku 2016. Na kopcích tají poslední zbytky sněhu, nesměle raší pupeny. Výhled ze střechy hotelu se nemění po staletí.

Na závěr se vydáváme na malý průzkum sklepa. V tomto městě je prý podzemí úplně všude.

Velkolepé prostory hotelu kontrastují se stísněnými sklepeními, kudy lze projít pouze v předklonu. Podezříváme stavitele, že využili sklepy starších a menších staveb barokního střihu.

Chodbička pod náměstí sloužila nejspíš k zásobování uhlím.

Modernější část sklepů ve tvaru betonové řetězovky. Kdo a proč tu kopal, se už nikdy nedozvíme.

Že jsou Zlaté Hory městem kovkopů je zřejmé i ze sklepení hotelu. Pod město odtud vybíhá malá ražená štola zakousnutá do krásně barevného ložiska nějaké ušlechtilé rudy.

Zdroje

1. http://kpzh.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=950&Itemid=83

Komentáře: